Víkend v La Pedrize – největší španělská skalní oblast

Nikdy jsem neviděl tolik skal a bloků pohromadě. Skály napravo, nalevo, za váma, před váma a vlastně i pod váma. Tisíce, tisíce a tisíce možností. To je La Pedriza ve Španělsku!

O víkendu jsem měl možnost tuto oblast navštívit a zalézt si tu s místními lezci, díky kterým tu pomalu vzniká největší bouldrová oblast Španělska. Podívejte se EC kamarádi na report z největší skalní španělské oblasti La Pedriza.

Nad střední Evropou velká oblačnost, za pár minut ale hadraplán přelétne do křišťálové modré španělské oblohy.

Nová doba přináší nové možnosti. Ceny letenek jsou velmi nízké a dopravci se předhánějí, kdo nabídne akčnější nabídku. Když tedy v Čechách začně sněžit a nejsou ideální podmínky na lezení, proč si třeba nezaletět na víkend zabouldrovat do Španělska, kde to momentálně tře. Pokud budete šikovní, zaplatíte za letenku korunku nebo stovku.

La Pedriza se nachází 40 kilometrů od Madridu, čili ideální příletová destinace je Madrid. Z Madridu se do La Pedrizy dostanete městskou hromadnou dopravou také velmi snadno. Jeďte metrem na Plaza de Castilla a zde naskočte na autobus 724, který vás tu za 3,5 Eura odveze do městečka Manzanares el Real, které leží přímo pod skalami La Pedriza. Autobus jezdí z nádraží velmi často, respektivě každých 30 minut a cesta trvá okolo 45 minut. Zpáteční cestu busem jsem ale nezkoušel, to mě už vezl kamarád Carles autem do Madridu.

První výhled z parkoviště – La Pedriza a nekonečné skály.

S Carlesem jsem byl dohodnutý na srazu na autobusové zastávce v Manzanares, kde na mě kluci čekali a ihned razíme okusit boulderingové problémy.

Carles, Profiles, Javi, Manolin a Adri jako správní místní lezci vybrali na uvítanou sektor Cicerone a bloky Islaz Cancho. Tento sektor je velmi nový. Kluci na něm začli dělat v létě a je tu stále mnoho možností a rozdělaných projektů. Do sektoru jsme od parkoviště šli cirka 5 minut. Kluci zásadně nedělají bouldry na kameny, které mají špatné dopady nebo na nástupu roste strom (ze zásady neřežou) a nebo nedělají nové linea tam, kam se od auta musejí tahat půl hodiny. Carles mi vysvěteluje, že tam už je cirka 1000 bouldrových linií. Když ale půjdem 30 minut od auta, objevíme nové sektory, kde může být nových směrů až pětkrát víc. Zkrátka je tam toho tolik, že si můžou vybírat, vybírat a vybírat.

La Pedriza s „lanem“ nabízí zejména tradiční cesty v plotnách. Najde se tu ale i mnoho sportovních cest. Průvodce jenom na lano je zhruba tlustý jako dvě bible.

Rozlézáme se v krásných mírně položených a kolmých šestičkách. V tomto sektůrku je nádherný výhled na všechny kopce v okolí.

Místní lezec Adri v bouldru za 6C. Adriho možná znáte ze známého španělské lezecké filmu, kde přelézá známý bolder za 7B+. Tento extrémně morálový boulder má do dnešního dne stále přelez jenom od Adriho. Kvůli filmu ho ale Adri prý musel přelézt dvakrát. Film se jmenoval tuším buď El País nebo Pais de Roca.

Pak balíme a přecházíme k jinému šutru, kde mají kluci rozdělaný stále nevylezený projekt a parádní bouldry okolo. Bohužel konkrétní jméno kamene si nepamatuji, ale vede na tento kámen mezi místními známý boulder Kung-Fu Panda a boulder Pí.

Carles v Kung-Fu Panda 7A

Kluci tu udělali bouldřík Kung-fu Panda, když bylo velké letní horko a dali tomu klasu 7B, pak to mělo pár přelezů a začlo se uvažovat o nižší klase. V pátek ale přišla do Španělska prý první studená fronta, takže bylo chladněji a bylo zde po létě první tření. Adrimu a mě se po pár rychlých pokusech zadařilo a Kung-fu Pandu přelézáme a shodujeme se na klasifikaci 7A. Je to legrace, jak se může klasa měnit díky teplu.

Jinak obecně bouldry v převisu jsou klasifikačně odpovídajicí, bouldry v kolmém nebo položeném spíše tvrdší. Kluci uznávají filozofii Daniho Andrady, že trénují pouze lezením na skalách, lezou prý v průměru až 5 krát týdně a na zdejší specifické lezení jsou velmi zvyklý.

Pak ještě všichni přelézáme krásný bolder-problémek Pí za 7A. Skok do lišty hned na začátku, složitej nohosled a výlez za obliny. No kdyby mi kluci neukázali ten správný program, tak bych to určitě luštil delší dobu.

Adri v projektu nazvaný La Voz de Manhattan (zvuk Manhattnu), který stále čeká na přelez.

Dále mi ukazují morálový projekt La Voz de Manhattan. Zajímavý problémek s nástupem za sokola, přehup doleva do oblé hrany a odtud se stále padá a čeká na prvního přelezce. Dáváme tam pár pokusů, ale moc to nehrotíme (šetříme kůži a sílu) a připravujeme se na přechod k jinému kameni, kde na nás čeká Santi, Michel a Chulo.

Carles v El Hule Superior 7a+

V dalším sektoru se chystáme oprášit následujicí bouldry „El Hule Superior“, „Cambia la Hora“ , „Ojete“ a „Método Grolhom“. Sešli jsme se v tomto sektoru konečně i se zbytkem, takže bylo více madraček a samozřejmě více legrace.

Miguel aka Perfi v klíčovém zvedu bouldru El Hule Superior 7a+. Perfi je hlavní distributor mastičky Climb on pro Španělsko, takže nám rozdal mastičky a mažeme po lezení povinně tuhle cukrovou pilulku na naše pracky.

Okolo druhé hodiny odpolední se ale rozprcháme. Je čas siesty a kluci mažou na oběd. Carles, Perfi a já se ještě ale dorazíme na pár šestičkách v sektoru Manzanito’s Flow.

Carles v hodně vypečeném 6B. S programem velice easy, se špatnym prográmkem to může být i sedma.

Carles v 6C, chytá ho Perfi. Nádherný výbušný bouldr, pecka směr.

Třetí hodina odpolední odbyla a Španělsko bez siesty to by ani nešlo. Kluci velí směr teráska u zdejšího refugia. Místní pivko na osvěžení, kafíčko, španělská šunka s bagetou, pokec… no prostě lezecká idylka a siesta jak má být!

Siesta. Vpravo Carles, vlevo Miguel aka Perfi.

Po siestě po nabrání sil přejíždíme autem do sektoru La Dehesa na druhé straně kopce. Opět se tu setkáváme se zbytkem a chystáme se do úplně nového sektoru, který je teprve měsíc starý.

Manolín je jeden z největších developerů oblasti, tady mi ukazuje svoji novou skalní zahrádku. U jezera je vidět i nejtvrdší věžnice ve Španělsku – nevylezeš projekt, můžeš tam jít relaxovat a přemýšlet o tom.

V sektoru lezeme pár pěkných lehčích směru a pak se přesunejem do arény s dalšími projekty.

Aréna. Vpravo Michel 7A bouldr v plotně. Vlevo od toho je projekt v horním sedmém stupni.

Kluci jsou mistři baletu. Říkal jsem jim, že by měli přijet k nám na písek na lano do Labáčku, že by si tu zajisté krásně zalezli. Manolín a zajména Santi mi tady ukázali, jak se dá baletit v plotně za možných sedm cé nebo těžších. Santi bohužel spadnul z posledního kroku a k přelezu je velmi blízko. Projekt tedy zatím zůstává projektem.

Santi věří patě a přelézá bouldr Rollito Argandix Extension 7B

Přesouváme se opět k dalším blokům. Boldermatky hážeme pod směr Rollito Argandix Extension 7B. Santi ho na druhej pokus přelezl a udělal první přelez. Krásný lezení při hraně, v půlce hrany se držíte oběma rukama za jednu lištu a skočíte do madla, nohy vyplujou do vzduchu, zapnete svaly na kozách a břichu a mrsknete nohy zpět do hrany kde zapatíte. Pak se musí hodně nasednout na patu a chytnout levou rukou malý bočák, zde musíte věřit, že vám pata nevystřelí. Santi tu na mě křičí – believe, believe Miki. Bohužel hlava nevěřila a pata mi vystřelila a padám. Moc mě to mrzí, mohl to být druhý přelez. Já se ale určitě příští rok vrátím!

Perfi v bouldru Rollito Argandix Extension 7B

Už není kůže, ruce od krve a Carles už musí jet. Loučíme se s klukama a běžíme k autu. Carles mě vyhodí v centru Madridu a pak frčí domů do Toleda.

Parádní to byl den! Thanks for all Carles, Perfiles, Javi, Manolín, Adri, Santi, Michel a Chulo!

V sobotu ještě rychlá prohlídka Madridu a v šešt odpoledne hurá na letiště.

Místo pro madridské bonvivány.

Jazzík v parku.

Mapa

View Larger Map

Odkazy:

Carles napsal také článek ve španělštině na blogu entreansias.blogspot.com. Pokud neovládáte španělštinu, můžete si to alespoň automatickým google translátorem přeponout do anglického jazyka (viz ZDE). Dále je i pěkný článek od Carlese v angličtině s fotkami o této oblasti viz ZDE.

Nevěděl jsem, které fotky vybrat do článku. Bylo mi líto nezveřejnit některé kousky. Podívejte se na kompletní fotogalerii z rozmazaného oka mého fotoaparátu.

[nggallery id=8]

Text a foto: Jakub „Miki“ Měkota