Čuríni v lavinách aneb jak se utíká bez placení

Lavinový workshop a Mistrovství ČR v lavinové záchraně

Velikonoce jsem chtěla strávit na horách, plánů byla spousta. Jenže člověk míní a hvězdy mění… Nakonec ležím se zánětem průdušek a s horečkou už pátý den v posteli a vylézám pouze za účelem vykonání těch nejnutnějších potřeb. Vzpomínky na loňské velikonoce umocňují ještě čerstvé zážitky z Krkonoš z minulého víkendu, kde se konal 2. ročník Lavinového workshopu a II.Mistrovství ČR v lavinové záchraně pořádané Horskou službou ČR a nově i polskou HS GOPR. Stejně tak jako loni jsem měla to štěstí a byla u toho.

Rezervace na Luční boudě, kde se celá akce konala, 6 týdnů předem se ukázala brzy jako prozíravá. Krátce nato totiž už byla celá Luční vyprodána.

Luční bouda

O tom jak jsem se na  tuhle akcičku těšila, ví moji kamarádi své… a že to nebylo jen na akci samotnou, ale právě i na ony kamarády, to dá rozum. Sešli jsme se i s, řekla bych, bývalým spolulezcem Rendou. Jak on sám ale říká, spolulezci jsme dál, jen spolu nějaký čas nelezeme :) Snad se blýská na lepší časy, neboť Renda už loni na Luční na oslavě mých narozenin slíbil, že letos to zase rozjedeme, a brousíme si tak společně zuby na pár pěkných kousků v Alpách. Že tomu mám začít věřit, nasvědčuje i fakt, že si koupil zbrusu novou výbavičku, od hadérek po pikl. Chyběla mi tam jen Marča, která si po odletových peripetiích už 6 týdnů užívá u protinožců, šprtá anglinu, válí se na pláži, chodí z jedné párty na druhou a létá po výletech! A pak že tam bude zle… :)

Konečně tu byl pátek Postupně jsme se posbírali po různých nádražích a benzínkách a nabrali směr Pec. Naše skupinka čítala 8 lidí a k tomu Kvído – pes Oliny. Cestou se nám sešeřilo, v rozbředlém sněhu se šlo hodně špatně a já jsem se vydýchávala každých dvacet kroků, a s pocitem, že se mi roztrhnou plíce, jsem si v duchu říkala, ty jo, tak stáří už je tu. Po cestě nás v již úplné tmě došel nějaký skialpinista se slovy : Jdete taky na Luční? Ty jo, tam bude teda našlapáno“. Jana ho naprosto nečekaně odzbrojila, když se ho ptala jestli náhodou nemá bráchu, kterej strašně chrápe. Týpek se smál, a že teda má, a ten že chrápe neskutečně. Šprýmaři, říkala jsem si. Na to ho Jana odhalila když se zeptala, jestli se brácha jmenuje Milan. Týpek začal lapat po dechu tak jako já, a přiznal, že jo. Jana jen dodala, že s ním byla minulý týden v Itálii. Jó, jsou holt věci mezi nebem a zemí… :) Na Luční jsme dorazili nejen za tmy, ale i za četného blýskání kolem půl deváté a ti, co přicházeli tak hodinu po nás, byli už promočení na kost.

Druhý den začínal program až ve 12 hodin a tak dopoledne někteří využili k výšlapu na Sněžku. My, co jsme zůstali na chatě, vrhli jsme se na půdu na pinčes. Jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že pinčesárna je vlastně velká a dost dobře vybavená posilovna, kde je i stůl na pinčes. Samozřejmě, že jsme si před pinčesem museli i zacvičit.  Překvapilo mě, že si sebou Renda přitáhnul igelitku. Když jsem cvičila přistoupil ke mně s onou igelitkou, vytáhl z ní láhev rumu a snažil se mě napájet. Na můj velký údiv odpověděl : „ty jsi říkala, že jestli chci s tebou jezdit do hor, tak musím pít rum, tak já už jsem teda začal trénovat“.

Počasí vloni bylo luxusní, azůro, sněhu habakuk, kdo se nenamazal z vnějšku, tak se spálil. Letos pořádko bohužel nepřálo, venku sněžilo, mlha že by se dala krájet a k tomu i vítr, takže taková krkonošská klasika…:) A protože program probíhal současně jak na chatě, tak i venku, tak jsem si cíleně vybírala takové přednášky, na kterých jsem loni nebyla. Což byla například První pomoc, kterou perfektně předvedl Pepa Matějec, psovod HS ČR, který jak prozradil, pracuje na ARO.

Ukázka první pomoci

Nenechala jsem si ujít přednášku o záchraně v lavinách od Viktora Kořízka, lavinového preventisty HS ČR, dále přednášku dalšího lavinového preventisty HS Pavla Cingra, který celou tuto akci v podstatě zorganizoval, a v neposlední řadě jsem si nemohla nechat ujít přednášku KRNAPu v podání pana Michala Skalky.

Michal Skalka přednáší o zájmech ochrany přírody

Jeho přednáška byla celkem poutavá, díky jeho vyjadřovacím schopnostem i živá. Tak jako loni, jsme se dozvěděli milion důvodů, proč musíme chránit ty naše milované Krkonoše, co v nich je tak unikátní, ale i třeba to, že KRNAP nechce být ten, kdo stále jen trestá….Zaznělo i několik vět o tom, že pokud, my, návštěvníci se budeme chovat ukázněně, nebude nám nikdo nadávat, honit a pokutovat, když například někde na hřebeni zabivakujeme, od setmění po rozednění, když si tam uvaříme na vařiči čaj, uklidíme si po sobě atd. Že by se opravdu blýskalo na lepší časy? :) Dozvěděli jsem se např. že se v současné době jedná o zpřístupnění některých míst v II. zóně krkonošského NP skialpinistům, což by se mohlo rozhodnout už letos na podzim, diskutuje se také o ledolezení v Labském dole. Budeme tedy doufat, že se ledy hnou…

Venku si moje bandička vyzkoušela vyhledávání s pípákem. Nikdo z nich s tím neměl doteď žádné zkušenosti. Venku se to moc dlouho nedalo vydržet, museli jsme odbíhat do chaty na gročky. Na ukázku zásahu HS při lavinové nehodě se i přes psí počasí sešlo lidí dost.

Ale musím přiznat, že při vědomí, že mám vše nafocené už z loňska, jsem foťák ani nevytahovala. Krom toho se veku dělali samozřejmě i ukázky  práce s lavinovými psy, sněhový profil, ukázky s vyhledávačem RECCO. Uvnitř na chatě zase probíhali prezentace několika firem dodávajících na náš trh lavinovou výbavu.

Večer proběhla lavinová párty s rautem, s hudbou  a zpěvem v podání houslistky Ilony Stryové, kterou už jsem tam zažila několikrát, a musím říct, že to umí pořádně roztočit. Klobouk dolů. A protože jsme se již po několikáté sešli se starými dobrými známými z Glockneru – klukama z Kladna, a také jsme se sešli s několika kamarádama z lavinového a skialpového kurzu, musím vzpomenout Marcela z Ostravska (Marcel se zboural natolik, že nemohl v neděli soutěžit :), zvrhla se tato párty, jako vždy, v neskutečný mejdan do ranních hodin. (o zážitcích z lednového skialpového kurzu vám stejně musím jednou povyprávět :)

Mammutí párty

Ještě jedna zajímavost – Viktor Kořízek dostal tičko s titulem Nejlepšího vůdce na světě. Tahle značka byla vymyšlena na tělo přímo jemu, já to měla v hlavě, a šikovná kámoška Mareda tomu dala podobu. Kdyby ste se někdy dostali v horách do nesnází, přejte si potkat chlápka s tímhle tričkem, a pak ho následujte a věřte, že vás spolehlivě dovede do bezpečí :)

V neděli jsem přednášky nějak nestíhala kvůli závodům. Dopoledne proběhla např. zajímavá přednáška o lavinové nehodě z r. 2008 u Brádlerových bud očima zasypaných, kdy bylo několik lidí s malým psíkem zasypáno sněhovou masou u cesty, nedaleko od chaty, kde by to asi nikdy nikdo nečekal. Naštěstí pomoc přišla a všichni přežili, včetně psíka. Dále proběhla přednáška o počasí v horách v podání Aleny Zárybnické, na té jsem byla loni, takže mě tolik nemrzelo, že letos jsem na ní nebyla, nechyběla přednáška polské HS – GOPR, uteklo mi ale třeba promítání z expedice Denali 2009 (Z. Otta).

Tento pejsek přežil lavinovou nehodu (Bradlerovy boudy)

K mému zklamání se nikdo z naší bandy nechtěl přihlásit, nakonec se nechal zlákat Renda a Honza. Nejdříve byla kvalifikace, což spočívalo ve vyhledání „zasypaného“(vysílač zakrytý deskou) pomocí pípáku na ploše 50x50m a  nasondování desky. Hned na úvod jsem zapadla po kolena do sněhu a rozplácla jsem se tak pěkně, že jsem to už vzdávala, ale chlapík z Horský který mi měřil čas, mě povzbuzoval ať běžím dál, tak jsem nakonec posbírala sondu a pípák a pokračovala. S časem 2,41min už toho moc nenaděláte, ale kvalifikovala jsem se tím do čtvrtfinálové šestnáctky. Tam jsem do dvojky dostala polského sympaťáka Kryštofa. Jeho kámoš mi půjčil jeho vlastní pípák. S oběma jsem si potřásla pravicemi. Jenže Kryštof byl rodilej sprinter, takže než jsem doběhla já s pípákem na místo, tak on už sondoval. Neměla jsem tak ve vyřazovačce s ním šanci. Nakonec mi podal ruku. Vychování měli kluci polští, jen co je pravda :)

 Na bednu to letos nebylo… :) skončila jsem, stejně jako loni, na 13. místě. Je vidět, že podávám standardní výkony, držím si lajnu.

Nakonec  jsme dali dohromady i družstvo, čímž mi kluci udělali velkou radost.  Chvíli před vypršením prezentace jsme nahlásili družstvo s názvem ČURÍNI ve složení: já, Renda Laušman se synátorem a Jirkou (9let) a Honza Borovička.
Závod spočíval ve vyhledání a vyproštění dvou zasypaných figurín na laviništi s hloubkou zasypání do 2m.

Družstvo Čuríni

Předem jsme si dohodli taktiku, která se posléze ukázala jako celkem šťastná. Já vyhledávala, kluci ve funkci rychlých kopáčů taky obstáli, v čele s malým Jirkou! S překrásným, fantastickým časem 3,10min jsme skončili na 4. místě a v závěsu za námi skončili kluci z Kladna.

Za zmínku ještě stojí, že v jednotlivcích se rozhodl soutěžit také jeden člen HS – Pepa Matějec, a jelikož se umístil „až“ na 3. místě, dostal jako cenu – poukaz na lavinový kurz :)

Odpoledne ještě rychlý oběd, a pak se přesunout vedle do sálu, kde nás čekalo vyhlášení výsledků, stejně jako loni na mě i na oném 13. místě čekala pěkná cena, pak se pěkně se všemi rozloučit olíbat ze všech stran, pozdravit všechny v restauraci i na recepci a pak už jen rychle seběhnout v tom klasickém šíleném počasí dolů a rozprchnout se domů s kupou pěkných zážitků. JENŽE byla tu jedna maličkost.Když jsme seběhli dolů do Pece, Honza za zastavil, zčervenal, obrátil oči v sloup a ptá se mě : „Hele, platil někdo ten oběd?“

Autorka článku – Martina Táboříková

Udělalo se mi špatně a lapala jsem po dechu stejně tak jako když jsme šli nahoru. No samozřejmě, oběd jsme nezaplatili. Hrůza hrůz. To se mi ještě nestalo. Odnesl to nejdřív Honza, protože kdyby si vzpomněl dřív, mohli jsme peníze poslat nahoru po Italovi když nás míjel s rolbou, potom to ještě odnesl Renda, protože on platil, a nám to nepřipomněl. Následoval kolotoč telefonů, abych zjistila telefon na Luční. Pak následoval telefon se šéfem Luční – Jirkou Holečkem, který to vzal opravdu úžasně a zatímco já bych se nejradši hanbou propadla řekl, že to dám příště, protože se stejně zase určitě brzo ukážu, čímž mě mile potěšil….já se určitě zase brzo ukážu, to jo, ale radši bych to vyřešila ještě dnes, i když zpátky nahoru už bych to asi nedala. Nakonec jsme dole v Peci narazili na kluky z Horský, který se večer vraceli zpátky na Luční a ochotně tam náš dluh vzali, čím mi nesmírně posloužili, neboť mi tím pádem spadl obrovský kámen ze srdce.

Takže jestli se ptáte jak se utíká z Luční bez placení, tak věřte že s těžkým srdcem.

foto Martina Táboříková a Mareda Pipeda