Hledání souvislostí

Rukopisná zpráva Rudolfa Kauschky ve mně vzbudila zvědavost. Pod nadpisem Znovu v Jizerských horách píše Kauschka o výletu podniknutém 21. června 1942. Je doba války. Jeho touha po Jizerských horách musela být veliká, protože na dost dlouhou túru vyrazil, ačkoliv bylo už po poledni.

„Avšak nedělní ráno lákalo tak silně, a já se kolem poledne cítil tak svěží, že jsem se po obědě u švagra Arnolda rozhodl vyjet do Lidových sadů, abych se vydal přes chatu na Smědavě do Bílého Potoka. Tak jsem dorazil v 1 hodinu 27 minut do Lidových sadů a pustil se strmým kopcem do Rudolfova, ne příliš rázně – před lety bych řekl pomalu.

[…]

Ten velký les sám jak jen se proměnil díky mnohým lesním pracím během dlouhého odloučení. Široké pruhy byly  vyřezány do zelené lesní stěny: před Červeným potokem a Blatným rybníkem, mezi Kristiánovem a Rozmezím; pohled, jenž by dříve býval jat šumícím prostorem, mohl teď tu a tam zalétnout k dalekým modrým vrcholům Krkonoš a na čluny oblaků, jež k nim pluly.

[… …]

Tak jsem přišel z lesů znovu do té vsi mého nejhezčího mládí. Tady stojí kostel, ve kterém moje maminka, vzpomínajíc na svá vlastní mladá léta, s rozbouřeným srdcem zpívala, oddáno tu bylo její první dítě; tam jsou za poli lesíky, ve kterých jsem s ní sbíral klestí a hledal houby. Tady se řítí ve Smědé hnědá voda přes vysoký jez do hluboké pstruží tůně, v níž jsem nejraději plavával, když příval vod kypěl nejdivěji, zde stále ještě stoupá trpce nakyslý kouř smrkového ohně nad Velkou rybí vodou ke štítu domu, před kterým stávala nezapomenutelná stará lípa, z níž po několik roků vanula v létě její vůně do našich pokojů a nás děti uspávala. A hluboko v lesích, odkud jsem právě přišel, tam stála ještě ta stará idylická hájovna s hostincem – svou důvěrně známou tvář však ztratila.“

Stará celnice v Bílém Potoce zachycená na kresbě Karla Johneho počátkem dvacátých let minulého století.
Z knihy Rudolfa Kauschky Wandern und Klettern.

Štít onoho domu, to bylo to, co jsem hledal! Ale kde jsem měl po něm v Bílém Potoce pátrat? V mé fantazii stál dům rodiny Kauschkových poblíž Bártlovy boudy, protože se chlapec rád potuloval v lese.

Fantazie je hezká, ale při hledání skutečností příliš nepomůže. Otokar Simm věděl, že viněta vyobrazená v Kauschkově knížce Wandern und Klettern (Výlety a lezení) na straně 257, představuje domov Kauschkových v Bílém Potoce. Mezi přáteli Siegfrieda Weisse a Wolfganga Ginzela se o tom mluvilo již před desetiletími a stavení č. p. 16 v Bílém Potoce patřilo k favoritům. Snad to zavinil zlý pes či kdovíco jiného, že zůstávalo nejisté, zda je jejich domněnka správná.

Ota mne pozval, abychom místo s konečnou platností společně potvrdili. V úterý 20. září 2011 jsme vyrazili z Hejnic s místním znalcem Miroslavem Jechem, který ve staré literatuře nalezl řešení této hádanky. Anton Franz Ressel (1873–1933), učitel a vlastivědný badatel, označil v knize Geschichte von Raspenau (Dějiny Raspenavy, 1929, str. 350) domovní číslo bílopotocké stanice finanční stráže přesně.

Cíleně jsme se proto vydali k domu č. p. 16, který dosud stojí nad potokem zvaným Velká rybí voda. Mezi ním a Smědou se nachází objekt, který patřil k bývalé koželužně, a byl v nedávných letech renovován. Po desetiletí se zde zpracovávaly usně pro výrobu vojenské obuvi. Toho se nepochybně týká Kauschkova vzpomínka na „trpce nakyslý kouř“, který mohl být způsobován přídavnými chemikáliemi (tříslovinou) nezbytnými pro výrobu.

Renovovaný dům kdysi patřil ke koželužně. Zbytky zdiva před domem jsou základy této výrobny.
Foto Miroslav Jech

Krátká odbočka vlevo nás přivedla nahoru k pozemku s domem č. p. 16, který dnes vlastní jedna místní rodina. Snahu o údržbu objektu je nutné považovat za víc než nedostatečnou.

Tento dům je zcela jednoznačně stavením, které pro Kauschkovu knihu z roku 1924 namaloval výtvarník Karl Johne. Výměna oken v horním poschodí sice pravidelný charakter trochu narušila, ale zásadně ho nezměnila.

Stodolu, která je na hezké vinetě viditelná na pravé straně, je možné lokalizovat už jen podle pozůstatků základového zdiva. Velká lípa už také dávno nestojí, nicméně si můžeme přesvědčivě namlouvat, že lipka namalovaná v popředí ještě dnes vypíná svoji korunu k obloze – takže musí být nejméně devadesátiletá. Smědavská hora, kterou vidíme v pozadí, je konstantou, již nemohou změnit ani ty nejhorší časy.

Finanční či celní stráž byla v Bílém Potoce ustavena od ledna 1843. Císařským rozhodnutím z roku 1829 a dvorním dekretem z roku 1830 byla tato uniformovaná a ozbrojená civilní stráž zřízena pod názvem Gränzwache – Hraniční stráž. V době založení přináleželo k tomuto strážnímu tělesu více než 14 000 c. k. zřízenců, již měli na hranicích pečovat o daňové zájmy státu. Ve vnitrozemí převzala dohled nad daněmi Důchodková stráž – obdoba stráže finanční. Aby byla paralelní struktura odstraněna, byly obě instituce v dubnu roku 1843 sjednoceny do c. k. Finanční stráže. V roce 1890 bylo u této stráže zaměstnáno na 9 500 úředníků. Velitel strážnice měl titul respicienta a kolem roku 1895 mu přináležela denní mzda 1,65 zlatých rakouské měny.

Pro Kauschkova otce Antona znamenalo přeložení v roce 1896 do funkce respicienta v Bílém Potoce i finanční přínos. Sloužil zde do října 1901 a do jeho okrsku patřily obce Ferdinandov, Hejnice, Bílý Potok a Lužec.

Dům č. p. 16 v Bílém Potoce, ve kterém žila několik let rodina Antona Kauschky, dosud stojí. Jeho stav je však značně neutěšený.
Foto Otokar Simm

Albrecht Kittler je autorem monografie Rudolf Kauschka 1883–1960, kterou vydal vlastním nákladem v roce 2008 při příležitosti 125. výročí Kauschkova narození.

Z němčiny přeložil Otokar Simm