Dubské trojky intermezzo – Liběchovka

Třetí díl seriálu o Dubských skalách nás zavedl do údolí Liběchovky a i další bude z těchto míst. V adventní době dovolili bychom si dát od extrémních lezeckých výkonů pauzu a uvolnit prostor potoku, který tvoří nedílnou součást zdejší krajiny. A tak trochu i atmosféry lezení ve skalách na obou jeho březích. Pro představení Liběchovky bychom využili jednoho dosud nepublikovaného dramatu, který se v korytě řeky před lety odehrál… 

Prvosjezd Liběchovky alpským stylem

Příští rok to bude už jubilejních 15 let, co jsme se se Zbyňkem u půlitrů v roudnické restauračce Na Hradčanech dohodli a pokusili napravit nemožné. Ke konci dvacátého století byla objevena panenská řeka, jejíž hladina nepoznala laminátové dno kánoe a laskavé pohlazení dřevěným pádlem. 

S posledními paprsky závod začíná 

Potok Liběchovka pramení poblíž města Dubá a poněkud vláčně se vine směrem na jih k Labi. Do něj ústí u (dnes již) města Liběchov. Cílem expedice bylo na otevřených kánoích splout maximální možnou délku toku. Příprava byla dlouhodobá, od narození jsem byl souběžnou silnicí vozen kolem potoka na návštěvy k babičce. Permanentní zatáčky nedělaly dětským vnitřnostem nejlépe a tak byla během cesty často příležitost na čerstvém vzduchu obdivovat krásu potůčku. Těsně před vyplutím došlo k podrobnému cyklistickému obhlídnutí terénu. Za šera bylo u obce Bukovec jasně konstatováno, že to asi půjde. Pak už se jenom čekalo na vhodný termín. Jak se ukázalo později, sníh byl zásadní podmínkou úspěšné akce. 

První ráno a probuzení do kruté reality 

Večer posledního listopadového pátku se necháváme kamarády vysadit u mostu v obci Deštná, cca dva kilometry po proudu od Dubé. Za svitu petrolejových lamp vyrobených v domácí Mevě se ihned pouštíme do boje s živlem. Potok je v místě široký tak akorát na šířku kánoe, s hloubkou je to o něco horší. Oslněni debilní petrolejkou na přídi prodíráme se houštím. Kilometr na zahřátí stačí, atrapa stanu, oheň, buřty, kořalka. Celou noc vydatně sněží. A to tak, že péřák je od pasu dolu mokrý. Mladicky nerozvážné ranní sušení nad ohněm nemohlo dopadnout jinak – vzplál. Uhašeno, s vidinou další romantické noci vyrážíme. 

Sport pro nenáročné, lze pohodlně provozovat i v leže.  Pár let po akci byl potok důkladně vyčištěn, což shodilo klasifikaci minimálně o tři stupně. 

Deset čísel mokrého sněhu začíná ukazovat svoji přívětivější tvář. Permanentní přenášení padlých stromů nejprve zpestřuje, pak už usnadňuje boj o holej jízda ze svahu do řečiště. Díky jeho miniaturním rozměrům pravidelně vyjíždíme na břeh protější. Chvíli taky zábava. To zase permanentní meandry mají často takový poloměr, který s metrovou šířkou koryta kánoe není schopna jednoduše vybrat… Světlých chvilek, kdy sedíme v kánoi a jedeme, si vážíme čím dál víc. 

Mohlo by to vypadat na světlou chvilku, kdy to jede samo. Není tomu tak. 

Vysloveně pěšáci se z nás stávají, když neproniknutelné houští kompletně pohlcuje celý tok. Výrazná výhoda sněhu číslo dvě, lépe se to po něm táhne… A to i v jednom. Situace nabírá na pikantnosti, kánoe už vláčíme po souběžné silnici. Břečkou pokryté zatáčky opatrně vybírající řidiči jsou s přesvědčením o absentující řece mírně nesví. Ti co tuší pozdravně troubí a kynou. Zážitek na celý život přinášíme i nemnoho chatařům, jejichž pozemky potok křižuje. Na svém mostku to tuhle takhle jeden sléval vařené nudle, když se z pod něho vynořila příď modré vydry. Jen dobře umístěný loďák zabránil pokračování v šoku upuštěného hrnce dnem na dno. Další nízké, velmi nízké, mostky opět vyhání nebohé výletníky z vody.

Zimní údržba v historických jachtařských kombinézách 

Zmar, totální vyčerpaní, beznaděj. Den první končíme v houští kdesi za Chudolazy. Původní plán dorazit to až k ústí a pak po Labi domů do Roudnice bere za své a cílem na neděli se stává Liběchov na soutoku. Ještě mírně prohráváme večerní boj s mokrým dřevem, a to i přes obětování půllitru denaturáku. Pavlíček by neměl radost. Totální zkáza přichází s nocí v prodojeném a ohořelém torzu spacáku z ranního sušení. Zbyněk nadává, že díky zubí serenádě nemůže spát. Pak nadává na vedro, svlíká svetr a dělá si z něho polštář… 

C 2 

Poslední den výpravy se pro prožité předchozí extrémy apaticky ploužíme krajinou. Sil na tahání kánoe kamkoliv jinam než po vodě nejsou. V holinách, které už dávno nechrání před vlhkem šlapeme vodu. Nutno přiznat, že níže po proudu se nacházela místa široká i na dvě kánoe a dokonce zbavena napadaných stromů. Tak třeba i padesát metrů jedeme na klasiku. Z letargie vytrhuje rybník/čistírna odpadních vod, která bere vodu z potoka úplně. Po kolena v bahně táhneme kánoe původním řečištěm, společnost nám dělá rozličná domácí drůbež. Blížíme se do civilizace… 

Světlá chvilka, kdy to skutečně jede! Den třetí, kdesi ještě dost před Liběchovem. 

Liběchov. Do cíle přijíždíme s plnou parádou a početným doprovodem. Dlážděným korytem už před sebou tlačíme všecku havěť ze vsi. Finišovou nepřetrhnutelnou páskou je všem plot přes potok – po kupě kachny, husy, slepice, krocani a dva volové. Do faktického soutoku zbývá jen pár posledních metrů. Domorodec že stejně nesjízdných. Víme, máme jich pár za sebou… U silničního mostu směrem na Štětí si gratulujeme! 

Telefonní budka nalezena, vzpomínání si na číslo někoho kdo ví o někom kdo by věděl o někom, že má auto a mohl by hned… Kánoe na střechu, cesta domů se 105tkou co uměla jen trojku a čerstvou majitelkou řidičáku… Lucko, děkujeme! 

Zobrazit místo Expedice Liběchovka na větší mapě

text: Pavel Randák, foto: Zbyněk Lebduška