Jak se zbavit konkurence

III.ročník Lavinového workshopu a Mistrovství ČR v lavinové záchraně

Minulý víkend (26.-27.4.20111) se konal na Luční boudě v Krkonoších již III.ročník Lavinového workshopu a Mistrovství ČR v lavinové záchraně, který pořádala Horská služba ČR, GOPR (polská HS), Luční bouda, Alpy4000 a dovozci lavinového vybavení. Luční bouda byla opět totálně vyprodaná a zaplněná do posledního místečka a tak dobře udělali ti, kteří si včas (měsíc předem) rezervovali místa.

Jelikož jsem byla i na předešlých dvou ročnících a o průběhu obou jsem vás podrobně informovala, ať už v CAO NEWS 05/2009 nebo na stránkách EC viz Čuríni v lavinách, letos se budu rozepisovat hlavně o závodech.

Naše letošní výprava čítala, po fůzi s klukama z S.E.D. Pchery, 11 lidí a 1 psa, staforda Harryčka

Za CAO Děčín : Já, Markéta Marča Lalíková (psycholog týmu)

Za S.E.D. Pchery (někdy zvaní Opičky): Petr Kevin Mrak, David Davídek Kaiser, Petr Šlahoun Šimek a Honza (příjmení nevím)

Za HO Škrovád: René Laušman se synátorem Jirkou Laušmanem

Za HOPSUK : Honza Borovička, David Zalužanský a Ondra Cigán Běhal

Akce byla zahájena už v pátek večer koncertem Děda Mládka, my jsme ale bohužel kvůli pracovním povinnostem mohli přijet až v sobotu. K velké lítosti nás všech, jsme ale bohužel přišli o zahajovací lavinovou párty.

Počasí v sobotu moc nepřálo, po dobu výstupu Obřákem nám sněžilo, nahoře na hřebenech tradičně foukalo a tak přišla vhod hned na úvod várnice lahodného horkého moku, jednoho nejmenovaného prodejce lavinového vybavení, který byl namíchán v poměru 1:1 energydrink a kořalka, kterou jsme sosali ještě s báglama na zádech.

Venku bylo nevlídno a tak jsme se po ubytování odebrali do sálu na přednášky. Tradičně jsem si nenechala ujít poutavou přednášku Vikrora Kořízka: Základní pravidla při pohybu v lavinovém terénu, doplněná o informace o posledních lavinových nehodách. Pokaždé se ještě dozvím něco nového.

Nechyběly samozřejmě přednášky o lavinách, záchraně z lavin, historii lavin, první pomoc, dále zajímavé byly např. přednášky:

Skialpinistické trasy v Krkonoších v podání Petry Šťastné z KRNAPu

Počasí na horách rosničky Aleny Zárybnické

Bohužel mi unikla přednáška Patricka Ribise, horského vůdce UIAGM z Rakouska, který PRÝ přednášel o Využití elektronické sondy a Problematice pádu druhé laviny.

Nechyběla také ukázka lavinového zásahu Horské služby před Luční boudou venku, kterou moderovali tradičně Pavel Cingr (šéf lavinové prevence HS ČR) a Alena Zárybnická.

V podvečer následovala další ukázka HS venku, kdy se nechal jeden z účastníků workoshopu dobrovolně zahrnout rolbou, která nad ním pak ještě několikrát přejela sem a tam.

Poté se odehrál Souboj v lavinové záchraně mezi „Našima chlapama z Horský“ a GOPRem (polská HS). Trojici doplnilo družstvo složené z dovozců lavinového vybavení. Napínavý a vzrušující boj o bednu šampusu vyhrál k naší radosti NÁŠ český tým HS.

No a po tom všem, když už byl onen zasypaný a zahrnutý dobrovolník „řádně uleželý“, přišel na řadu lavinový pes – Viktorovo šikovná borderka Kristýnka. Všechno samozřejmě dobře dopadlo, Kristýnka našla, chlapi vyhrabali…

Večer byly na programu přednášky slavných dobrodruhů:

• Mára Holeček a jeho lezení
• Vašek Sůra – Severní pól
• Kateřina Mandulová – Vladivostop

Na Márových přednáškách a promítáních jsem už byla několikrát, přesto jsem se těšila. Bohužel, jsem o ni přišla, když jsem urputně hlídala stůl vedle v lokále. Neboť i to, bylo při té velké návštěvnosti, docela boj.

Nejvíce a nejdéle se pak mluvilo o skvělém vyprávění o neskutečných zážitcích polárníka Vaška Sůry.

Tenhle rok se všeobecně při závodech hodně taktizovalo. Překvapil mě například Kevin, který po obědě prohlásil, že se jde natáhnout, neb je po výšlapu unaven. Asi za půl hodiny přišel Šlahoun s tím, že Kevin na pokoji není, že ho viděl oknem ze záchodu, jak běhá venku po ploše s pípákem. Po této hlášce už nezůstal nikdo v klidu, a všichni mazali ven trénovat taky. Já jsem tentokrát soutěžit v jednotlivcích nechtěla, šlo mi hlavně o závod družstev. Koneckonců, říkala jsem si, že to umím spolehlivě, což dokazovaly moje výsledky na předešlých závodech. Těsně před uzávěrkou prezentace jsem ale byla mými „kamarády“ přemluvena a také jsem se do závodu jednotlivců přihlásila. Kamarádi ze S.E.D. mi dávali zaručené rady jak se umístit co nejlíp. Koukala jsem na ně sice nedůvěřivě, ale nakonec jsem těm pitominám uvěřila a co horší, já to šla vyzkoušet. Já, stará, zkušená harcovnice, která vždycky celkem rychle vyhledala, udělala poctivě kříž, a pak vždycky našla na první vpich…..já teď praktikovala jejich zaručenou metodu, že jakmile se přiblížím na hodnoty pod metr, ať se vykašlu na nějaký dohledávání a hned píchám….Samozřejmě, když nebylo nic ani na třetí vpich, začala jsem do hromady před sebou píchat jako zběsilá se slovy „já sem ale debil“ a „já ty kreteny zabiju“ jsem ukazovala na rozhodčího z HS, „Itala“ Radka Čermáka, že končím, ať to stopne. Ten moc nechápal a ještě mě přemlouval, že mám docela dobrej čas, ať to dohledám. Když mi zapisoval do startovačky limitní čas 6 minut, furt to nějak nechápal. S myšlenkou, že jak je vidět, tady o kamaráda holt nezavadíš, jsem se vrátila do sálu.

Ani jsem netušila jaký rozruch tím způsobím. Šéf akce Pavel Cingr z HS přilítnul jak vítr a ptal se to má znamenat? A že prý slyšel že sem nechtěla píchat :-) Radek si taky postěžoval, že několikrát zodpovídal všemožné dotazy co a jak a proč. Během večera jsem byla ponoukána, abych si to ráno šla opravit, dokonce s nabídkou darování oné stovky startovného.. díky všem!

Aby toho nebylo málo, během noci, kdy se posouval čas o hodinu napřed, jsem připravila nečekanou pátrací akci po mém foťáku. Jeho ztráta byla stoprocentně zapříčiněna brzkým a naprosto nečekaným uzavřením restaurace, cca v 01 hodinu. Po té jsme se totiž odebrali popíjet na pokoje a také schody v mezipatře, kde jsem v nestřeženém okamžiku opustila svůj foťák a odebrala se řešit momentálně důležité úkoly. Když jsem se pro foťák vrátila, už tam nebyl. Když jsem ho před 8 hodinou ráno oplakávala na schodech, zrovna šla naše výprava na snídani. Honza říkal Davidovi: „Vidíš? Že sem nekecal“. A poté probírali, že nechápou, proč si vlastně vždycky platím nocleh, když na Luční nikdy nespím. Tradičně se totiž propiju do snídaně… Pátrací akce dokonce s pomocí některých členů HS byla úspěšná, našly se zajímavé věci, můj foťák však ne. Protože ten už dávno čekal na recepci, kam ho dala paní pekařka, když šla ještě za tmy péct chleba a koláče, které jsou výborné a široko daleko vyhlášené. Ještě jednou té poctivé paní posílám velký dík!

Po vyčerpávajícím stresu ze ztráty foťáku jsem se nakonec vrhla jako kapitán družstva ČURÍNI do závodu družstev a na bedrech jsem měla hlavně vymyslet taktiku. Po loňských zkušenostech jsme tentokrát nechtěli podcenit vybavení a tak jsme si vypůjčili výbavu také od člena výpravy Běhyho, na akci přezděného na Cigána, který ač se původně chtěl také do závodu přihlásit, po sobotní pařbě byl indisponován a nenastoupil.

Jak se ukázalo, družstvo důchodců ze Pcher, jsou opravdu velcí divadelníci, a korunovali to předčasným odjezdem a odstoupením ze závodu z důvodu návštěvy divadla v Praze…

Naše družstvo, družstvo Čuríni ve složení mé maličkosti, Rendy Laušmana, Jirky Laušmana (10 let), Honzy Borovičky a Davida Zalužanského bylo připraveno k závodu, který spočíval ve vyhledání dvou figurín pomocí pípáků na ploše 200 x 300m s hloubkou zasypání do 2m.

Těsně před závodem mi Pavel Cingr oznámil, že prý jsme se odhlásili. No, taky dobrá taktika, jak se někoho zbavit, říkali jsme si, ale protestovali jsme a křičeli jsme dostatečně. Ukázalo se, že to nebylo naše družstvo.

Před závodem proběhli ještě ukázky vyhledávání s lavinovými psy, zatímco vedle se upravovaly plochy na soutěž. Vše bylo kompletně překopáno, a nakonec to několikrát přejela rolba sem a tam a dokonale a brutálně tak utemovala už tak těžký sníh. Trochu nás to znepokojilo :-) říkali jsme si, že to nikdo nevyhrabe…

Těsně před závodem jsem ještě malinko změnila taktiku, kluci dostali instrukce a šlo se na věc. Závod v luxusním počásku byl hooodně živý, jak by ne, když tam dole jde někomu o život, že? Cožpak hledání, to nám šlo dost rychle, ale to kopání pak, byl to fakt mazec, museli jsme figurínu vykopat celou, vytáhnout nešla. Byl to boj při kterém doslova lítaly třísky, ať už z vypůjčených lopat nebo jiného vybavení… Lopata, kterou nám půjčil Cigán, zařvala jako první, Rendovi se doslova rozsypala pod rukama, kdo by to byl řekl…

Jak se ukázalo, jen Jiřík sledoval po očku co se děje okolo nás, a nechtěl hrabat, když viděl, že už je někdo v cíli. My jsme neměli čas koukat okolo, byl to fakt boj. Když jsme dobíhali do cíle se vším materiálem a se „zachráněnýma“ hodil Renda, určitě kvůli divákům, tlamičku a zastavil se až v lopatách.

Přátelé, kamarádi, my jsme vám ty medajle přivezli…družstvo Čuríni s časem 5:02 min se umístilo na druhém místě v závodě družstev na Mistrovství ČR v lavinové záchraně!

Pozn. Loni jsme skončili těsně na 4. místě, chlapi z S.E.D. za námi na 5. místě.

Moje první kroky po vyhlášení a předání cen vedly samozřejmě za Víťou (Viktorem Kořízkem), abych mu poděkovala jako svému lavinovému učiteli a samozřejmě jsem si k němu taky došla pro pusu za to druhé místo.

Potěšilo mě, že asi 3 dny po akci mi přišla zpráva od jednoho nejmenovaného člena S.E.D. Pchery, který se tentokrát nezůčastnil, že příští rok chce do družstva se mnou, protože ty Vopičáci nikdy nic nevyhrajou.

Díky všem mým spolubojovníkům a také díky všem organizátorům, díky Luční, díky chlapům z Horské služby, díky Víťovi a Zuzce ! A za rok zase CIAO

Foto: Marmoška a Zuzka Kořízková