Mexický Hard-Core

Je čtvrtek večer 14.4.2011 a my s Heduš – Olinou Borikovou vyrážíme na náš dlouho očekávaný a vysněný výlet. Z původního plánu nám povinnosti Heduš, bohužel, ukrajují z původních 5, celé 2 dny. Varianty jsou 3, a až těsně před odjezdem se doma u PC rozhoduji podle aktuální lavinovky a předpovědi počasí pro nejlepší z nich. K mé radosti je to italská oblast Ortleru a náš plán zní Cevedale. Zbývá jen vyzvednout vypůjčenou lavinovou výbavu včetně pípáků od kamarádů, kteří si ťukají na čelo, kam že to jedem, když má být hnusně.

Po našem společném říjnovém výletu do Dolomit, kdy jsme se při návratu z totálně zasněžené Civetty potkali u salaše pod Coldai se skupinkou Italů v šortkách, které sníh zastihl naprosto nepřipravené a zaskočené, kdy se s námi loučili se slovy: „ You are Hard-Core climbers“ a po tom, co jsme to pak slyšeli ještě 2x, jsem si řekla, když Hard-Core, tak Hard-Core. A tak se vydáváme se na naší výpravu oděné v tričkách Hard-Core climbers, které jsem navrhla a kámoška Mareda je zmákla graficky.

Heduš a Marmoška v útočném oblečku

Po příjezdu do Suldenu nás v pátek dopoledne vítají zasněžené kopce ozářené slunečními paprsky. Stavujeme se na kafi u pana Messnera, v jeho hospůdce Yak a Yetti v areálu muzea. Usedáme v prázdné hospůdce, která je vyzdobena věcmi dovezenými z Himalájí, tibetskými mlýnky, modlitebními praporky s mantrami. Pinglice se ptá jestli jsme z Mexika. Vyráží nám dech. Že jsem pro většinu cizinců Italka, nejen podle vzhledu, ale i chování nebo pak pro většinu Italů zase Španělka, na to už jsem si celkem zvykla. Ale Mexiko? Díváme se na sebe s Heduš s nechápavým výrazem. To tu ještě nebylo. Říkám, že jsme „from Czech Republic“. Paní nechápe. „Republica Ceca“ říkám jí po jejím…ani to nechápe. A její další „México“ kategoricky odmítám a snažím se jí vysvětlit po jejím: „No no no, io non sono mexico, io sono ceco“. Na to odpovídá : „Á, Czechoslovakia“. Říkám, že ne, že už dávno nejsme Czechoslovakia, jen Czech. Paní se zamyslí a ptá se s vážnou tváří, co se stalo se Slovákama, kde teď jsou. Vysvětluju, že jsou pořád tam kde byli, akorát už dohromady netvoříme jeden stát. Vypadá to, že se jí ulevilo. Říká, že když byla mladá, žila 4 roky se Slovákem. Platíme 2,20 EUR za nejlepší kafe posledních 10 let a loučíme se. Obdivujeme yaky v ohradě a já, jelikož od útlého dětství seberu každé hovno co najdu, sbírám ze země pramen chlupů z hřívy jednoho z nich pro štěstí a ukládám si ho do kapsy.

Zjišťujeme, že ze Suldenu, kde je lyžařská sezona v plném proudu, budeme muset opravdu vyjet na Schaubach Hütte lanovkou, protože je nemožné abychom šlapaly po upravených sjezdovkách nahoru. Ověřujeme si, jak často jezdí lanovka a kdy jede poslední. Přejíždíme na slunné parkoviště u hotelu na začátku Suldenu. Na prázdném parkovišti se uvelebujeme, vyndáváme si deku na asfalt, a mezi roztahanými věcmi, válejíc se na dece, za pobavených pohledů kolemjdoucích, cpeme se řízkama, které na cestu jako vždy, připravila Heduš. Pak balíme batohy, věšíme na ně sněžnice, cepíny, mačky, lopaty a přejíždíme co nejblíže k lanovce. Pak si to štrádujeme co nejpřímější a nejkratší cestou k lanovce. Heduš zjišťuje, že si v báglu prorazila mačkama jedno pivo. Nezbývá než plechovku vyndat a ztrestat už teď. Po překonání pár překážek se s Heduš ocitáme s extra nabalenými bágly a s rozpitou Plzní v ruce na té největší hotelové terase pod Ortlerem, kde sedí asi 80 lidí. Na terase je najednou naprosté ticho, všichni přestali jíst a pít a nevěřícně na nás zírají jak na nadpozemské bytosti jak procházíme terasou a kličkujeme s nabalenými bágly mezi jejich stoly, přičemž nepřestáváme usrkávat onu Plzeň. Kupujeme zpáteční lístek za 15,50 EUR a vyrážíme vstříc novým zážitkům.

Řízky by Heduš

Chlapi na lanovce se s námi hned dávají do řeči, neskrývají obdiv a přejí nám hodně štěstí. Když vystoupíme na horní stanici, ozývá se z amplionu mužský hlas. Mluví na nás, kampak jdeme atd. No jo, srandičky.

První noc trávíme na společné cimře na chatě Schaubach Hütte (2581m) neboli Citta di Milano, kde bohužel na Alpenverein neslyší a tak platíme 18 EUR za nocleh. Chata je totiž soukromá, a tak na AV je sice přednost na ubytování, ale sleva žádná. Nevadí. Spaní na lageru je celkem dost slušné. Kolem 02 hod vyrážejí první skialpinisti na úchvatnou Königspitzi.

My vstáváme o dost později, sice podle plánu, ale zdrží nás několik drobností, např. když si jedním jebem smáznu v GPS doma pečlivě naplánovanou trasu. Když se proberu ze mdlob, vytahuju mapu a rastr a rychle odečítám a ukládám alespoň pár záchytných bodů pro případ nouze. A tak se první zkouška orientace podle GPS, na kterou jsem se tak těšila, odkládá. Pak se motáme dost dlouho kousek za chatou, kde se vymotáváme ze spleti sjezdovek až jsme konečně na svahu o dost slušném sklonu po kterém se dostáváme kam potřebujeme. Dopoledne je hodně teplo a tak se nám šlape hůř a hůř, docela se už boříme, a tak nasazujeme sněžnice. Občas nadávám, nejvíc na vedro, jak mám ve zvyku a na jakýsi nespecifikovaný smrad. Heduš mě za to patřičně kárá. Celou dobu se můj zrak upírá k úchvatné Königspitzi neboli Gran Zebrú. Skialpinisti to perou nahoru docela dost hustým žlabem a pak po stěně o 45°, kudy vede podle průvodce i normálka. Ten kopec mi učaroval, a líbí se mi víc než sousední Ortler, na který mám už dlouho spadeno a říkám si, že tuhle Zebru si rozhodně jednou musím vylézt. Slunce pere a sníh začíná být čím dál horší, potím se a napadá mě hloupá myšlenka, jestli to necítím sama sebe, což hned zavrhuji.

Heduš pod Suldenským sedlem

Svah pod sedlem, kam směřujeme, má 30°. Heduš chytá naprosto nečekaně nervíka, nadává, padá z ní jedno sprostý slovo za druhým, což je u ní neobvyklé a na nejblbějším místě si sundává sněžnice a chce jít dolů. Uklidňuju jí, domlouvám a ukecávám. Za chvíli jsme, už na mačkách, v Suldenském sedle 3323 m. Z něj je to jen pár metrů na náš první vrchol , kterým je Suldenspitze neboli Cima di Solda (3376m). Tady to většina skialpinistů otáčí a sjíždí zpátky přes Schaubach do Suldenu. Se slovy: „Heduš, to sou panoramata co?“ se kocháme výhledy a pak sestupujeme k chatě Casati (3254m). Ale ani tady, bohužel, neslyší na AV a tak se ubytováváme na krásným mini dvoulůžáku, taktéž za 18 EUR. Jdeme na přeplněnou terasu, kde evidentně přítomné provokujeme Plzní v plechu, kterou popíjíme. Jak je vidět, mnohým zamotáváme hlavu tím, že jako jediní máme na nohou normální pohory, na rozdíl od všech, kteří mají na nohou skialpové přeskáče. Někteří se osmělí a ptají se, jak jsme se tam dostali, přičemž nám dál zírají na nohy. Odpovídám, že normálně, po nohou, směju se a dál usrkávám Plzeň. Nevěřícně kroutí hlavami. Dodávám, že část na sněžnicích, část na mačkách a část jen v pohorách. Dívají se na sebe, pokyvují, dostává se nám uznání a jeden říká, že jsme nějaký Hard-Core, což u nás vyvolá jen záchvat smíchu. Odpoledne zevlujeme s Heduš na terase, chytáme bronz a popíjíme pivko. Zoomuju si Cevedale, studuju jak vypadá ta obrovská trhlina a jak vypadá vrcholová partie. Mezi asi 100 chlapama jsme skoro samotný dvě baby. Sedá si k nám skupina asi 12 namakaných chlapů kolem 50 let. Jeden z nich nás několikrát fotí, jak se sluníme, přičemž předstírá že fotí chatu. Po pár minutách našich narážek a našich záchvatů smíchu musí litovat, že si k nám sedli. Nejvíc si dobíráme jednoho – typ inspektora Kojaka. Nabízíme mu krém, aby si nespálil plešatou hlavinku.

Königspitze ze Suldenského sedla

Na pokoji se do nás dává zimnice a při pohledu na mini topení začínáme chápat, proč je na každé posteli 8 dek. Scházíme do hospody a dáváme si čaj. Když ho objednávám podruhé, ptám se, jestli nemají větší hrnky. Mladík mi ukazuje větší, ale já se stále dožaduji většího. Chvíli hrabe a pak ukazuje litrovej nočník. Jo, to je přesně to co potřebujeme. Když přicházím opětovně k baru s prázdným nočníkem, automaticky sahá pro čaj, cukr a citron a nalévá horkou vodu. Když jdu po páté, v duchu si říkám, že si musí myslet, že tam chodím kvůli němu. Při tom mě rentgenují oči Kojaka. K našemu stolu přichází skupina 8 Němců s jednou ženou. Říkáme si s Heduš, že my nejsme teda krasavice, ale že tahle Němka je fakt hodně ošklivá. Dáváme pár nezbytných her v kostkách. Němka vytahuje pytlík s čokoládovýma velikonočníma zajíčkama a rozdává je mezi své kamarády. No jo, týden do velikonoc a Němci už to slaví. Jeden zajíc jí zbyl. Kouká na něj, pak vstane a staví ho před nás. S díky zajíce přijímáme a Heduš mi říká: „Hele, už ani není tak ošklivá viď?“ :)  Zajíčka si dáme až jako vrcholovou odměnu. Personál začíná připravovat večeře pro ty, co si zaplatili polopenzi a tak si říkáme, že dopijem a půjdem na večeři nahoru. Sedají si k nám dva mladí usměvaví Italové. Když si sahám do kapsy pro kapesník, zatrne mi, když místo kapesníku v kapse nasáhám yačí chlupy, na které jsem už dávno zapomněla. Záhy se z kapsy valí mně celkem známá specifická „vůně“, která mě provázela při cestě nahoru… Heduš, když vidí jaký mám výraz, se ptá co se mi stalo. Když jí říkám, co mám v kapse za poklad, nařizuje kapsu ihned zavřít. Není divu, že nás chytá záchvat smíchu, a z lokálu, radši rychle mizíme.

Chata Casati a Königspitze

Na pokoji Heduš rozděluje sekačku s chlebem. Chleba nechci, říkám jí, že mě dusí. Heduš leze se svou porcí na palandu. Poté, co mi i s urvaným žebříčkem přilítne dolů k sekačce, přestavujeme pokojíček dle svých představ. Matrace dáváme na zem k topení, a všechno ostatní dáváme na drátěné konstrukce postelí. Balíme se do několika dek, nařizujeme budíka a usínáme.

Proto do hor…

Je neděle 17.4. a nám zvoní budík v 02:00. Vím, že obrovskou odtrhovou trhlinu a hřebínek, který ční nad firnovým svahem o sklonu 35-40°, který jsem včera zoomovala, musíme přejít dokud bude zmrzlý. Navíc máme před sebou sestup až k lanovce a pak ještě dlouhou cestu domů. Kolem 03:30 hod se navazujeme před chatou za svitu hvězd a měsíce, který je skoro v úplňku, a v černočerné tmě za svitu čelovek vyrážíme vzhůru. Je celkem slušná zima. Pokaždé když se zastavím vydýchat se, Heduš hlásí, že jí je strašná zima a mrznou nohy… Posílám jí dopředu, ale nejde. Šlapu stopu, jen občas je vidět zafoukaná stopa po skialpech. Pomalu ukrajujeme metr za metrem. Jdeme samy. K chatě se přihnaly mraky, zahalují ji do mlhy. Doufám, že je to klasická inverze, kdy nahoře bude hezky. Docházíme k oné trhlině, která je přes celý kopec. Je velká, docela nepříjemná, ale vím, že jí zvládneme. Ve svahu o sklonu 40° to není úplně sranda, ale jde to. Jistíme přes cepín. Odtud je už svah pokrytý firnem. Přicházíme do sedla mezi Zufallspitze (3757 m) a Cevedale (3769m). Na hřebeni to dost fouká a je pěknej mráz. Začíná svítat. Docela rychle k nám přicházejí sluneční paprsky, ale teplo žádné necítíme, což mě nepřekvapuje, už to znám. Svítání je krásná podívaná, jsem ráda, že jsme to akorát stihly. Pohled na okolní kopce, které postupně zalévá slunce, je úžasné divadlo a my jsme v první řadě a samy. Jen je u té podívané strašná zima. Stoupáme kolem skalnatého výčnělku na uzounký hřebínek. Rychle ho přebíháme. Když jsme asi 20 m pod vrcholem, díváme se na něj, jak se ho právě dotkly první ranní paprsky. Je vidět i další skalnatý výčnělek ve svahu za vrcholem, který je níž. Promrzlá Heduš se podívá tím směrem a ptá se: „A to chceš jít fakt až nahoru?“ Uklidňuju jí, že nahoru na vrchol jo, ale TAM že určitě nepůjdeme :) V 06:50 stojíme na vrcholu Monte Cevedale. Moje GPS ukazuje 3770 m. Ten metr je asi sníh, což i odpovídá.

Vrcholové foto –  Heduš a Marmoška

Přístroje nelžou

Je příšerný mráz a Heduš se ptá: „ A nebudem tady dlouho viď?“ Ani já tu nechci být déle než je potřeba :) Dělám pár fotek, pak otáčím foťák proti nám a mačkám spoušť. Vrcholové foto se povedlo nad očekávání parádně. Nejenže jsem na fotce trefila nás obě, ale dokonce je vidět i vrchol Königspitze. Mažeme dolů. U šutru před sedlem, který je relativně v závětří, na chvíli zastavujeme, pijeme a jíme kousek čokolády. Sypeme dolů, už aby jsme byly pod trhlinou. Tu překonáváme stejným způsobem jako nahoru. Když jsme asi v polovině kopce, vidíme jak od chaty vyrážejí první skialpinisti. První dvojka, kterou pak potkáváme, je dost udivená, možná i trochu zklamaná, že ten den už jim někdo vyfouknul prvenství na vrcholu. Chlapi se ptají, jak to tam vypadá, co cesta, jestli se dá. Mám radost, že jsme tenhle kopec daly, že jsme ho daly samy, že jsme ho měly jen samy pro sebe. Úžasný pocit. Teprve pak potkáváme zástupy skialpinistů, kteří na nás vyvaleně čučej, když nás míjej, mezi nimi i Kojakovu grupu. Když přicházíme do hospody na čaj, ještě s čelovkama, se šroubama u pasu, chlapi se ptají jestli někam vyrážíme. Když říkáme, že jsme se teď vrátily z Cevedale, diví se, v kolik že jsme to vstávaly, když jsme už v 7 byly na vrcholu, a všichni nám lichotí jak jsme dobrý.

Při placení našeho účtu se na sebe s Heduš díváme, a říkáme si, že jsme na úvod měly radši říct, že jsme z Mexika a teď to vzít z kopce rovnou dolů :) Chlapi se ptají jestli jsme byly ještě na nějakém kopci v Itálii… když jmenuju asi 20 kopců v Dolomitech, pak ty „čtyřky“ kolem Monte Rosy a nakonec ty kolem Blancu z Italské strany, civí na nás s otevřenou pusou. Loučíme se a sypeme si to od chaty s plnou polní do sedla. Funím jako Sentinel. V sedle děláme pár pěkných fotek a mizíme na druhou stranu, dolů po ledovci, směrem k Schaubach. Cesta je úmorná. Když se už nedá ani v mačkách, ani na sněžnicích, jdeme jen v pohorách. Pak dáváme i ten úvodní traverzík, který stál už včera za prd, natož dneska, když několikrát natál a zase zmrznul. Cesta je napínavá, jdeme v úzké, uklouzané stopě od lyží, noha na šířku nápadně přečnívá. Mám vztek, že jsme si včas nevzaly mačky. Když se dostáváme z nejhoršího, nadávám, skuhrám, pálí mě chodidla, sundávám ponožky. Když po nekonečné cestě dorážíme na chatu Schaubach, jsme tam za opičky. Zraky přítomných, vybledlých lidí, kteří se sluní na lehátkách, se k nám upírají jako k velké atrakci. Přesto, že jsme se poctivě mazaly UV faktorem 50+, máme totálně černý ksichtíky. Když na lanovce sundáváme sluňáky, všechny kolem pořádně pobavíme, protože na přičmoudlých ksichtících máme bílé brýle i po jejich sundání. Díváme se na sebe v odrazu ve skle, a obě řekneme jen jediné: „Mexiko“.

Hlava pomazaná, UV faktorem 50+

Před odjezdem skákneme na další vynikající kafe k panu Messnerovi, bereme si ho na terasu a kocháme se naposled panoramatama. Při pohledu na Ortler a Königspitzi si slibuju, že se sem brzo vrátím. Prožily jsme tu s Heduš neskutečně krásné 3 dny, ze kterých máme spoustu báječných zážitků a já si jen přeju, ať nejsou poslední.