Mnich s procházkou

…původní plán byl Dóm v sestavě tři páni kluci a já, nakonec je vše jinak, los padl na Mnicha 4107 m n.m. – Bernské Alpy, a sestava se vyvinula na dvě baby a dva pány kluky: Jarda Brzek, Milan Kopenec, Markét Barcajů a Raduna …to jako já. S klukama jsem vyšlápla v roce 2010 na Weissmies 4023 m, byl to povedený zájezd a tak si slibuju, že i tohle bude povedené. Jarda naplánoval náročný program, který jsem mu kapánek promazala, neb jsem se koukla do své občanky na datum narození a raději seškrtala plán výletu na třetinu. Přeci jen jsem dva roky v horách pořádně nebyla a slíbila jsem horskýmu benjamínkovi Markétě, že jí na tu její první čtyřku doprovodím, dokopu, dotáhnu. Chtěla jsem vše hlavně na pohodu, vše probráno, zváženo a jelo se.

Odjezd jsme naplánovali na pátek 10.8.2012. Vše klape tak jak má, jen se nějak nemůžeme vejít do auta, klasika …řasenky, zrcátka, patero bot, nepotřebné věci, typu „co kdyby se hodily“ se prostě do toho kombíku nejsou schopny vejít. Nakonec nažďoucháme vše potřebné k zázraku pána řidiče Jardy a razíme trasa UL – Grindelwald.

Na parkáči pod Eigrem v Grindelwaldu přebalujeme věci. Má horská gramotnost dosáhla nevídaných rozměrů, když se kluků ptám co že je to za ten drn, na který koukáme a pod kterým přebalujeme matroš…. byl to Eiger. Jo jo, holka ze vsi.

Vše dobaleno, počasí nám přálo, bylo krásně, modro, teplo, hory …pecka. Tahle horská romantika a těšení se do kopců je kapitálně narušena cenou zubačky na Jungfraujoch. Byl to ranec, nějak jsme s tím nepočítali. Od zbytku skupiny mám za úkol být za ty prachy nadšená každý metr v zubačce – já si to vždycky přála, jet zubačou v Eigru. Musím říct, že to byl zážitek, prostě pěkný…. Jo jo, za ty prachy to stálo (kecám, je to pořád ranec kaček).

Zubačkou se dostáváme z Grindelwaldu 1034 m na Kleine Scheidegg 2061 m, kde přesedáme na mašinu, která nás vyveze na Jungfraujoch 3454 m – nejvýše položené nádraží v Evropě. Zubačka staví na Eigerwandu 2865 m, 5 min máme pauzu na kochání se pohledem v severní stěně Eigru …hmmmm nice, další zastávka je Eismeer 3160m, překrásné výhledy. No a nakonec nás zubačka vyplivne doprostřed zábavního parku Jungfraujoch 3454 m. No nevím, prostě jsem byla překvapená, těšila jsem se do hor na klid a ticho a tady je lunapark, štrůdl lidí…, ale konečně vidím kam že se to posápeme – „Mnich“ …jéééééééééé byl krásnej, tedy je krásnej.

Z Jungfraujoch míříme na Mönchsjoch Hut, kde se ubytujeme, zavaříme a v hospě plánujeme zítřejší výstup na Mnicha a plány na další dny. Počasí slibuje na další den – výstupový den, krásně jen dopoledne a odpoledne sněžení. Plán je jasný, musíme vyrazit co nejdřív, ať nám počásko nenadělí problémy.

Vyrážíme v půl páté ráno, nástup je hned za chalupou. Není potřeba se zatím navazovat, vyšlápneme skalní hřebínek, pod sněhovým výšvihem nasazujeme mačky a navazujeme se. Začíná svítat… Krása, nikde nikdo Pomalu stoupáme, odpočíváme, stoupáme… Víc jak třetina výstupu je po zasněženém ouzkém hřebínku. Skupina šlape jak hodinky. V 8,23 h jsme na vrcholu hory jménem Mönch ve výšce 4107 m, některé odkazy uvádějí 4099 m, já jim to přeměřovat nebyla. Více než svou radost cítím radost za Markétu, přála si být ve vysokých horách a ono to klaplo a já jí na tu její první čtyřku mohla doprovodit. No není to pěkný pocit? Milan s Jardou se kochají nádherným pohledem po horách, Eiger 3970 m, Jungfrau 4158 m, Grosses Grünhorn 4044 m, Gletscherhorn 3983 m, prostě zase jeden kurňa pěknej kopec. Ještě pár vrcholových fotek na mini place na vršku a zase mazat dolu. Sestupovat tak úzký a kolmý hřebínek nebylo nic moc, ale jdeme opatrně a dostáváme se opět tou samou cestou až ke skalnímu hřebínku, kde sundaváme mačky a pořádně se nasvačíme a napijeme…máme ho Mnicha jednoho!!

Na chalupu dorážíme kolem 11 hodiny, ale to se opravdu couráme, zavaříme za chalupou polívku, kávičku a povídáme o kopci. Cestou do postele míjíme výčep a na dobré spaní dáváme pivko, které mě totálně odrovnalo a do peřin jsem spadla ani nevím jak. Probouzíme se odpoledne a ono opravdu sněží. Večer se potkáváme s jedním Honzou z ČR co právě vylezl ten samý den co my na Mnich tak on na Eiger s vůdcem Viktorem Kořízkem, který tam vytáhne i Honzi taťku druhý den. Vyprávění Honzi o výstupu na Eiger podpořený pívem bylo hodně veselý, nařechtali jsme se na celou hospodu. Došlo k přemlouvání mé malé osoby na ještě jednu čtyřku. Jarda tam moc chtěl a chtěl tam se mnou, prostě mi to šlapalo a měla jsem energie pořád dost. Nakonec po bouřlivé debatě všech účastníků Jungfrau ruším a postupuji podle plánu A – tedy ledovcová túra přes Ewigschneefäld z 3627 m na Konkordiaplatz 2850 m, zde se potkávají 4 ledovce. Dva již zmiňované + Grosses Aletschfirn a Jungfraufirn po kterém musíme zpět na Jungfraujoch 3454m.

Kdybych věděla, že to bude tak náročná ledovcová túra, jak na trhliny, tak co do délky, šla bych raději ještě jednou na Mnicha a nebo na Jungfrau …Jaroušku promiň, příště žádný tůry. Na tu Jungfrau spolu vylezeme. Začátek tůry byla klasika, panoramata, ticho, neb Jára byl kapánek naprdnutej, sluníčko, byla to paráda, já si to užívala a Mili s Markét taky, když se ledovec začal trochu vlnit pod nohama říkala jsem si že je to taky hezký, takový jiný. Když se objevují první trhliny, říkám si že je to pořád hezký, takový dobrodružný. Když se trhliny zvětšují a já nevím kam šlápnou tak si říkám, kurva já se asi bojím! S Markét tlačíme na Jardu, kdy že jako bude konec a kdy uvidíme tu zmiňovanou chalupu Konkordiahüte, odpověď, že je chajda za tímhle hupem, za tímhle rohem a za tímhle skalním hřebínkem mě začíná trochu vytáčet. No což, šlapu první, nějak se domlouváme kudy nejlíp, v jednom místě se zaseknu a nechci udělat ani krok, prostě strach… no jo no. Nakonec slejzáme po skále na soutok ledovců a já i Markét si naivně myslíme, že teď už hoďka a jsme zase pod Mnichem a stihneme si dát ještě kávičku, než pofrčíme do údolí. Výšvih po Jungfraufirnu nás totálně doráží, Milan jde první a já na něj po pěti krocích volám stop odpočinek, kluci do mě a Markét nasoukají čokoládu, nějaké cukry a zase se jde, Jarda s Milanem nás doslova k tomu vlaku dotáhli.

Slibovaná pěti hodinová túra se protáhla na deset hodin s převýšením cca 750 metrů. Najednou mi zubačka nepřijde tak drahá, jsem ráda že v ní sedím a nikam nemusím. Jarda je nakonec spokojenej, trochu se snad unavil… Milan byl spokojený, že má další kopec a parádní zážitky z ledovce a Markéta si tyhle hory bude pamatovat určitě dlouho a já, no já vám byla ráda, že jsem tam mohla být, dlouhá ledovcová túra zastínila na chvilku ten můj další velký kopec, ale co mě těšilo hodně, byl splněný sen Markéty.

Další fotky i s popisem ZDE