Jak jsme na Bořni zachraňovali nezodpovědného idiota

Krásné odpoledne, pátek 30. května 2008. S Pavlem Bohuňkem jsme byli na Bořni. Vypotili jsme v tom horku jen tři cesty. Ale nebylo kam pospíchat, víc jsme toho nakecali, než vylezli. Kolem osmé večer jsme zaveleli na ústup z Jižního prostoru. Na rozcestí nás zastavila skupinka vzrušených lidí. Stačilo pár vteřin a pochopili jsme, že se stal průser.

Vojtěch leze cestu Čima 5 v Levém jižním amfiteátru na Bořni. Jistí Paddy Dycka.

Zmatečně nám řekli, že jsou ze skupiny vysokoškolských studentů z Českých Budějovic, kteří sem přijeli na víkend. Učitelka se s několika studenty vydala večer po zelené značce na vrchol Bořně. Až po hodné chvíli, co se z vršku vrátili, zjistili, že jim chybí jejich kolega Míra.

Student naštěstí ostatním zatelefonoval a sdělil jim, že se od skupinky poblíž vrcholu odpojil, ztratil se a posléze spadl. Nebyl ale schopen popsat, kde je, a údajně se nemohl hýbat. Prý ztratil i brýle a teď stojí na skalní plošince a drží se stromu. Docela prekérka na to, že Bořeň je v tuto roční dobu pořádně zarostlá.

Věra v cestě Nesmrdí rum 4 v Levém jižním amfiteátru na Bořni.

Na nic jsme nečekali a vydali se „letce“ hledat. Skupinka působila absolutně bezradně. Naštěstí Pavel Bořeň dobře zná. Zachoval klid a začal organizovat záchranu. Vzali jsme si číslo na Míru i na jeho kamarády. Vzhledem k tomu, že jsme byli celé odpoledne v Jižním prostoru, usoudili jsme, že Míra spadl někam do Západního nebo Severního prostoru. Odhadovali jsme, že asi nespadnul z velké výšky a není tedy daleko od vrcholu, když je schopen celkem normálně komunikovat po telefonu.

Pročesali jsme s Pavlem vrchní část Západního prostoru od zelené značky a krátký úsek Severního prostoru. Nakonec se Pavel Mírovi dovolal a dozvěděl se, že Míra vidí na paneláky v Bílině. Doběhli jsme na vrchol, chvíli po nás hasiči a záchranka. Zraněný tvrdil, že slyší, jak křičíme z vrcholu. My už chvílemi zaregistrovali jeho pískání. Bylo ale opravdu těžké určit, odkud zvuk vychází.

Josef Pepin Jíra leze cestu Čima 5 v Levém jižním amfiteátru na Bořni.

Hasiči měli jen jediného lezeckého specialistu, který chtěl využít našich služeb a slanit ke zraněnému. No jo, ale kam?! Já jsem se na jeho nápad zrovna netvářil. Když pominu, že se začínalo stmívat a že jsem měl na sobě jen sandále a triko, tak mi to přišlo jako hledat jehlu v kupce sena. Pobíhali jsme po vrcholu a snažili se zachytit opět nějaký zvuk nebo Míru zahlédnout.

Po chvíli se hasiči rozhodli, že zavolají vrtulník s termovizí. Najednou jsme dostali informaci, že Míru už někdo zahlédl a leze k němu. Vůbec nás neudivilo, že se Míra nacházel někde nad Chatou pod Bořní, která je v Západním prostoru. Opravdu nás ale překvapilo, že je od chaty jen pár minut. Přitom podle informací, které jsme měli k dispozici, Míra „odlétl“ někde poblíž vrcholu.

Výhled z Bořně směrem k Mostu.

Nějaký chlápek dolezl ke zraněnému a snažil se navigovat Pavla po telefonu, kde se nacházejí. Pavel se rychle vydal dolů spolu se skupinkou záchranářů, další záchranáři čekali pod kopcem. Zbytek záchranářů jsem raději doprovázel, aby se tam nakonec neztratili ještě oni. Po chvíli jsem se doslechl přes vysílačku, že Pavel dolézá ke zraněnému. Chudáka Míru našel jen ve slipech (kalhoty mu očesal pád).

Míru držel pohodový kuchař z chaty, který k němu musel vylézt asi 15 metrů trojkovým terénem. Na malé plošince s nimi byl ještě hasič, který navigoval helikoptéru. Helikoptéra vyvalila záchranáře, který sjel po lanku ke zraněnému a následně ho vytáhl. Pavel celou dobu litoval, že se také neproletěl. Jak mu řekl přítomný hasič: „Možná příště“.

Pak už následovaly tradiční záležitosti, jako vysvětlování policii, spolužákům atd. Dokonce přijela i tele Nova, ale my jsme úspěšně zmizeli.

Na závěr pár otázek:

1. Počítali jsme, odkud asi Míra spadl a muselo to být něco přes 100 metrů. Nad místem, kde stál, se nachází podle Pavla cca 60metrová strmá skála a zraněný se trefil na malou plošinku tak pro čtyři stojící lidi. Jak to sakra přežil?
2. Když už to přežil, tak samozřejmě nemůžeme vyloučit vnitřní krvácení. Ale na první pohled měl pouze pochroumaná žebra a rozřízlou ruku. Opět, jak je toto možné?
3. S Pavlem jsme neváhali a hned se vydali hledat zraněného. Když vše skončilo, tak jsme přišli do hospody a zde se nacházela celá třída dospělých studentů i s profesorem. Po celou dobu našeho pátrání pravděpodobně seděli u pivka, a navíc měli puštěnou hudbu na celou Bořeň. Zraněného slyšeli volat až poté, co napadlo číšnici hudbu vypnout (Míru zaslechli asi po 2 ½ hodinách volání). Když už ho nehledali, což je vzhledem k jejich neschopnosti pohybovat se v takovém terénu asi nejrozumnější, tak proč sakra alespoň nezavřeli rypáky a neposlouchali od turistické cesty hned, jestli odněkud zraněný nekřičí?
4. Když jsem doběhl na vrchol, tak se zde nacházela skupinka dospělých lidí, kteří se mě s údivem zeptali, proč hledám Míru, když nepatřím k němu do skupiny a jsem pouze kolemjdoucí. Jak se mě na toto můžou zeptat?
5. Nakonec jsem se mezi řečí dověděl, že zraněný Míra před pádem pil alkohol a to i před pedagogy. Samozřejmě, je dospělý, ale proč se v takovém stavu vydává někam, kde to vůbec nezná?!

Do akce byly zapojeny dva hasičské sbory, záchranka, městská a státní policie, helikoptéra s posádkou a my, dobrovolníci. Ovšem, každý z nás bude možná jednou potřebovat pomoc v krizové situaci, ale cítím obrovskou hořkost a bezmoc, když si představím, že člověk „musí“ pomáhat nezodpovědnému idiotovi, který nemá vůbec ponětí, jak se v takovém prostředí pohybovat. Dost moralizování, přeju všem naopak jen ty šťastné chvíle ve skalách.

Text: Blahouš Smrtihlav Kluc, www.horoklub.cz
Ilustrační foto: www.johny25.com