EuroClimbing.com

Po ukončení války byly skály až ke státní hranici volně přístupné, zpočátku i za hranicí. Pohyb na skalách v blízkosti hranic je zaznamenám ve vrcholových knížkách a v průvodcích. Tento režim byl úředně ukončen v roce 1951 přijetím zákona o ostraze státní hranice a vydáním předpisu o zřízení hraničního a zakázaného pásma. Pásma byla přednostně zřizována na západní hranici. Hranice s DDR byla fyzicky uzavírána později, ještě v roce 1953 byly přelézány významné vrcholy i prvovýstupy. Ostraha hranice  (Pohraniční stráž, PS) byla v říjnu 1953 začleněna pod ministerstvo vnitra.

Zakázané pásmo. Foto: autor

Od roku 1953 se velké množství pěkných horolezeckých terénů  se dostalo zakázaného pásma: všechny skály oblasti Rájec, severní část oblasti Tisá s krásnou Neuberovou věží, většina skal oblasti Ostrov,věže nad Dolním Žlebem, kromě soutěsek a skupiny  Pravčické brány celá oblast Hřensko, skály za Tokání a v závěru Kyjovského údolí. A spousta do té doby neobjevených věží v zakázaném pásmu si musela počkat…Od ledna 1955, kdy bylo rozhodnuto o zesílené ostraze na hranici s DDR, bylo zahájeno doplňování zakázaného pásma ploty z ostnatých drátů a zoranými uhrabanými pásy. V oblastech těžko přístupných a s komplikovaným terénem (od Stříbrné stěny ve Hřensku až do oblasti Brtnického potoka) ploty a signální pásy nebyly,  tam bylo zakázané pásmo velmi hluboké  a pobíhala v něm spousta vojáků se psy.  Kudy vedly ploty s pásy, je patrné při pohledu na turistickou mapu, kde jsou nápadně dlouhé přímé  cesty a navazující průseky, třeba severně od Sněžníka, Maxiček až nad Dolní Žleb. Za dráty byly strženy a zlikvidovány všechny stavební objekty – obytné  i ostatní, aby se v nich neschovávali „diverzanti“. Podobně byly likvidovány neobydlené objekty dost hluboko před zakázaným pásmem. Pamatuji se, jak jsem z terasy Belvederu někdy v roce 1956 sledoval vojáky, přenášející  stavební trámy od zbořených domků mezi  nádražím a hranicí v Dolním Žlebu dolů k Labi, kde je nakládali na přistavené lodě…Pozoruhodná byla velká plechová cedule s nápisem „POZOR ZAMINOVÁNO!“ nad závěrem Velkého Pravčického dolu, pár kroků od státní hranice u začátku úzké strže, která se tam s klubkem ostnatého drátu povalovala ještě dlouho po zrušení  zakázaného pásma.

Železná opona. Zdroj: Wikipedie

V Rájci bylo zakázané pásmo hned za domky a podle silnice do Tisé , u křížku odbočovalo (pod Bürschlickými stěnami) k turistické chatě pak podle tur.cesty do Ostrova . Dále obklopovalo Ostrov a podle tur.cesty pokračovalo ke Sněžníku. Nad Dolním Žlebem bylo pásmo na okraji skal, kousek za nádražím dolů k Labi. Nad Hřenskem bylo zakázané pásmo podle turistické cesty na Pravčickou bránu a dále k Mezní Louce v souběhu s turistickou cestou na rozcestí u Malé Pravčické brány a Mlýnským dolem k České silnici. Pokračovalo Mokrým a Táborovým dolem (zpočátku ještě jižněji)  k Tokání,  pak podél turistické stezky k Doubici, za ní podle  turistické značky do Kyjovského údolí a od Turistického mostu dále na Šternberk a dolů do údolí Brtnického potoka. V průběhu času se hranice zakázaného pásma trochu měnily, ale rozsah a dopad do horolezecké činnosti zůstával. Mimo posádky  (roty PS) v Petrovicích, u Rájce, v Ostrově, Sněžníku,  Maxičkách, Dolním Žlebu, Hřensku, na Tokání a na Šternberku pomáhala střežit hranici spousta práskačů, fízlů a členů Pomocné stráže PS a také pionýrské oddíly Mladých strážců hranic. Dalšími pomocníky byli psi – nejen se psovody, ale i zdivočelí psi, uvázáni na vodící lano mezi skalami.  Ve Hřensku to bylo v hrdle rokle za zatáčkou turistické cesty na Pravčickou bránu, jednou denně jim tam vojáci vozili žrádlo – pes tam byl zcela zdivočelý, po čase jej odstřelili a dali tam dalšího (na paměť této zrůdnosti je pojmenovaná cesta Psí stráž na Starou Václavskou stěnu, ve spádnici nad tímto místem).

Voják, samopal a pes střeží naši rodnou ves. Voják se samopalem a s dělem chrání vlast před nepřítelem …    Takové blbiny byly oficiální propagandou za totality.

Brigádní velitelství této oblasti bylo na zámku v Děčíně (ku př. 24.5. 1955 tam bylo ohlášeno zadržení ozbrojeného narušitele).

S vojáky PS jsme  si užívali.V září 1959 jsme šli s kolegou z fakulty na výlet ze Všemil do Hřenska. Byla sobota, tak jsme si cestou v Jetřichovicích koupili bochník chleba. Měli jsme nějakou konzervičku, sklapovací nůž a podobné věci. Na (tehdy Fučíkově) stezce nás zastavili 3 péesáci a samopaly natlačenými do hrudí nás strkali za okraj stezky, za cedule Zakázané pásmo. Do telefonu (sluchátko polního telefonu se zdířkou, zamáčknutou do nenápadně ukryté zástrčky) řvali „Kur.a do pí.i, kanceláriju!  Bylo na nich vidět, že by rádi získali opušťáky a pochvaly za zadržení narušitelů. Nějakou dobu jsme pod samopaly čekali.  Pak na motorce přijel lampasák a  začalo vyšetřování – baťůžky vysypat, kapsy naruby, samozřejmě občanky a dotazy: Proč máte bochník chleba? – Je sobota zítra bude zavřeno. Proč máte sklapovací nůž? – Abychom si nepropíchli raneček. Proč máte mapu se zvýrazněnou hranicí? – To je stará speciálka s jinou oblastí, zůstala tam náhodou od jiného výletu, abychom hranici náhodou nenarušovali. Jak to že nejste ve škole?- Semestr nám začíná až v říjnu. Co je to za kódy? –To jsou označení závitů a průměry příslušných vrtáků.  Jaký vedete na chatě život? – Zřízený. Kam jdete? – Na Pravčickou bránu a pak do soutěsek…. Trvalo to 1,5 hodiny, než jsme byli propuštěni s poučením, že je po sezoně a soutěsky jsou uzavřené. My na to, že tedy půjdeme po silnici. V Hřensku jsme zašli do soutěsek, nalezli traverzové pěšinky a po nich se dostali do Mezné. Na kraji obce byl vojenský stan s anténami a v něm někdo křičel do vysílačky: „Už se našli, může se to odvolat!“

S péesáky si užívali také dva děčínští horolezci, kteří si ustlali k bivaku ve zděném seníku na kraji Hřenska. V noci je probudily baterky a namířené samopaly. Vyslýchající lampasák se divil: Vy nevíte kdo má ve Hřensku koně? Jak to, že spíte tady, když bydlíte v Prostředním Žlebu?

Ústečtí horolezci vnikli do pásma hluboko za Tokání hledat legendární věž Vlasatice (o ní věděli ze starého německého průvodce).Tu sice nenašli,ale zpátky se trefili přímo do sídla roty na Tokání. Byli vyslýcháni: Odkud jdete? – Z lesa. Kam jdete? – Do lesa. A už se vezli do Děčína na zámek.

Jinak byli chlapci úspěšní:

Narušitelé (Kruh se uzavirá. Zřejmě z Hřenska). Tisk z r.1959

Po výstavbě berlínské zdi v srpnu 1961 začala  ostraha hranice s DDR ztrácet na svém hlavním poslání, PS byla organizačně převedena pod  armádu, černé cedule byly později vyměněny za červené s textem „POZOR! Hraniční pásmo. Vstup jen na povolení“  a byly  posouvány blíž ke hranici.

Uvolnění. Zdroj: Wikipedia

V polovině šedesátých let začala místo vojsk ostrahu zajišťovat  Veřejná bezpečnost zřízením pohraničních oddělení VB .  1.července  roku 1968 byla zakázaná pásma zrušena, zátarasy a cedule zlikvidovány.

V zakázaném pásmu horolezecká činnost sice po roce 1953 ustala, ale byly výjimky. Běžně se lezlo na Neuberovu věž v Tisé, ta stála pár kroků za cedulí, shodně jako na veže přímo u turistické stezky z Tisé do Ostrova. Na jaře 1960 dostal horolezecký oddíl Spartak Ústí n.L. povolení a hromadně – pod dozorem pohraničníků – lezli na skalách v Rájci. V ústecké Lokomotivě inicioval v roce 1963 významný horolezec a mistr sportu Jaroslav Mlezák, že tehdejší předseda oddílu požádal VB o vydání propustky do hraničního pásma „za účelem kontroly vrcholových zařízení – stavu slaňovacích kruhů, schránek a vrcholových knížek“.

Ačkoliv jsem vůbec nevěřil v úspěch takové žádosti, k mému překvapení byla vydána propustka na Jardovo a moje jméno. Otevřela se nám cesta do netušeně krásných oblastí Hřenska, kdy stačilo ohlásit se na příslušné rotě, říci kam jdeme a už jsme nikoho neviděli a nikdo nás dál nekontroloval, ale byl jsem si jist, že jsme sledováni. Jarda skály v pásmu znal ještě před uzavřením, takže jsme si mohli vybírat největší lezecké lahůdky. Když jsem později přestoupil do oddílu v Děčíně, pokusil jsem se znova o vydání propustky a kupodivu jsem ji dostal, jen se mě ptali, proč jsem v děčínském  oddíle a co bylo mezi mnou a Jardou. S odstupem času jsem si uvědomil, že role Jaroslava Mlezáka mohla být i jiná, než jen slézání krásných lezeckých cest a nádherných věží – souvislost s častými výjezdy Jardy do Alp?

Po roce 1965 bylo pásmo pro horolezeckou činnost již dost otevřené.

Ještě je vhodné zmínit, že obrovská území, kde nebyly zátarasy, byla prakticky nedotknutá lidskou činností nejen po dobu zakázaného pásma, ale i dlouho předtím  v důsledku světové války a období poválečných hospodářských potíží. Tím byla  způsobena neuvěřitelná zachovalost přírodního prostředí, kterou nemohli nechat bez povšimnutí ochranáři přírody. To časem vyústilo ve zřízení Národního parku České Švýcarsko. Obrovský rozsah prvních zón má teď pro běžnou populaci  podobný efekt, jako mělo zakázané pásmo 1953 až 1968.