Radůza – tvář z titulní strany

Ode dneška má úvodní adresa EC konečně novou tvář. O krátký komentář k fotografii Jiřího Kaila jsme poprosili Radku Krumplovou. Měří něco málo nad metr pade a její míry jsou 85- 60 -88.

Aktuální titulní strana euroclimbing.com. foto Jiří Kail, mj. vítěz fotosoutěže EC Stress Photo 2010

Kapitola prvá – Cesta k lezení

Jednou mi jeden můj známý koupil k narozkám sedák, řekl nohu dej sem, druhou tam, tady se sedák utahuje a tady je lano, tohle je vázací uzel a polez… Proč a kam mám jako lézt a proč se mám dobrovolně bát… Hrozně divnej sport, tak tohle fakt dělat nebudu a to se psal rok léta páně devatenácetdevadesátpět.

Dnes, o pár let později, má sedák své místo v mém šatníku a přibylo k němu i další harampádí. Mačky, cepín, helma, lana, karáble, několik karimatek, několik párů lezeček, boty do hor, batohy… Prostě normální šatník dospělé ženské. Ale hlavně mi přibylo do mobilu hodně telefonních čísel na skvělé parťáky a na pár výborných kamarádů, což je nejcennější na celém lezení.

Lezení miluju. A vás taky…

Kapitola druhá – Rádius a Karlos

Hlavní učňovský díl na mé cestě do skal má někým obdivovaný, někým zatracovaný pískovcový Karel Bělina. Díky němu jsem se podívala do parádních cest, které asi leze jen málo lidí, a kam už asi jen tak nenalezu. Taky který pitomec než Bělouš by se sápal do německých sto let starých neodjištěných čtyřek, do otevřených spár, kam Karel nacpal pěst a já se do spáry vdechla celá.

Karel Bělina, Světlana Pavlátová, Radka Krumplová

Díky Karlovi jsem se přimotala k prvovýstupům. Řeknu vám to je dřina, jednou jsem si zkusila zatlouct kruh a měla jsem ten den po lezení, jak mě bolely ruce. Tak jsem raději zůstala u nošení kovárny a svačin. Jednou k nám přiletěl, že má parádní směr, ale že tam tu nohu nevysápe, byl před operací kyčelního kloubu, že na prvním to musím dát já. Já to dala, ten pocit byl úžasný. Cesta je to krátká a je za poctivých VII… Jmenuje se Slzy slunce na Botaniku v Rájci, dne 15.4.2007 – já ji chtěla pojmenovat Bruneta, ale neprošlo to.

Zatloukání kruhu na Skálu Rudolfa Rabase v Ostrově

Někdo nosí za uchem kytku, já se vracela domů s vřesem nejen za uchem, ale úplně všude. To že jsem chodila ze skal s rukama podrápanýma, unavená a špinavá byla nádhera.

Díky němu jsem se dostala poprvé do vysokých hor a to hned nejvýš. Mont Blanc jsem dala napoprvé, bylo to ohromné. Jako nováček v lezení a hned nejvýš. Sice mi trochu namrzly palce a slezly nehty, ale stálo to za to (slezlé černé nehty mám skované v krabičce na nočním stolku).

Následoval zájezd do Lienzských Dolomit, kde jsem poprvé ve velkých horách tahala cesty. Já se vám bála. Ale s pohodovým parťákem Světluší Pavlátovou jsme si užili výborné a nezapomenutelné lezení. Vím, že už má Bělouš na mozku z písku kostku, ale já jsem mu za hodně skalních věcí vděčná. To, že se se mnou dva roky nebavil je prostě Karel Bělina.

Na vrcholu Weissmies 4 027m

Následovaly další zájezdy do hor – nevydařený výstup na Matterhorn, povedený Gross Glockner, Weissmies, Tři Čimy a jiné nádherné dovolené, jako například poslední Tatry a Sardinie. Ale kam se nejvíc vracím, a kde je mi tak nějak milo je Český ráj… no prostě ráj. A na ten písek co máme v Rájci, v Tisé a v Ostrově nedám dopustit.

Tatry

Kapitola třetí – skoro konec:

…takže já do skal vždycky ráda, mám ráda pohodu a klid (teď se možná směje osazenstvo sardinské dovolené, kde jsem byla jak uragán, ale já jsem jinak celkem klidná a nenápadná). A že nelezu sedmičky, osmičky nebo jiná numera, no což, každý si v lezení může najít to své, já se na písku v pětce na vybojim tak akorát, a gatě mám proprděný strachy jako nějaký devítkář.

Když mám přebytek energie a skal bylo dost, tak frčím kamkoli na kole – České středohoří, Krušky, Krkonoše, na tom kole je všude hezky. Jeden z posledních výletů pořádaný Jardou Uhrem, přejezd Krušných hor, byl víc než povedený.

A když nám teď tak krásně nasněžilo, tak si užiju lyže, běžky, sněžnice, slivovici a svařák. Máme s lezčíkama naplánovaný parádní zimní zájezd Expedice Krušky 2011 na Mariánskou… už aby to bylo.

4 D fotografie s vůní spáleného masa

Kapitola čtvrtá – konec:

Když jsem se vrátila z Glockneru s obličejem spečeným na škavarek – nejdřív namrzlý od vánice, pak spálený od slunce, zeptal se mě můj chlap „ Stojí ti ta spálená držka za to“, s hubou nateklou jsem kvičela, že ty hory za to stojí, stojí, stojí !!!!

foto: archiv RK