Šest let uteklo jako voda. Mnohé z toho, co se mi v té době zdálo nedosažitelné a na hony vzdálené, je najednou blízko a sednout na letadlo je snadné a levné. Cestovatelské zkušenosti od té doby přibyly měrou vrchovatou, lednový termín lezeckých zájezdů „za teplem“ se ustálil, parťáci byli a budou. Podíval jsem se za tu dobu dvakrát do Maroka, Turecka či na méně exotickou Sardinii či Sicílii.
Před šesti lety jsem poprvé slyšel o Wadi Rum v pro mě naprosto neznámém Jordánsku. Zemi, o které jsem ještě nedávno věděl jen to, že je někde na Středním Východě, je díky svému panovníkovi politicky spřízněná se Západem…no a že se tam tedy leze!
Koukneme tedy na Ammán z okýnka nebeského autobusu a hurá hledat bankomat a půjčovnu aut. Vlastně moc hurá ne, protože to je klasická otrava… Plni očekávání a s prázdnými žaludky vyrážíme na cestu. Očekávám zemi v mnoha ohledech podobnou Maroku, s přátelskými lidmi, výborným jídlem za babku a kvalitními silnicemi. Dokonce mám představu, že je Jordánsko zemí bohatší a civilizovanější. Prdlajs! Lidi v pohodě, to jo. Ovšem Maroko je odsud daleko, v jiné části světa a tak není radno srovnávat.
Jedeme po dálnici vedoucí celou zemí, od přístavů na jihu na sever. Volant se chvěje už sám o sobě, ovšem ve spojení s kvalitou silnice, rychlejší jízdou a neuvěřitelným množstvím napříč umístěných odrazek zapuštěných v silnici se ruce klepou jak na nějakém porouchaném masážním stroji. Provoz silný. S ubývajícím světlem se zdá, že je místním sportem buď nesvítit vůbec a nebo mít náklaďák osvětlený jak vánoční stromeček.
Jo, abych nezapomněl na ty prázdné žaludky! Různých krámků podél silnice je hodně, ale většinou jen s trvanlivými potravinami a sladkostmi. Jak hladoví vlci hledáme nějaký bufík…ušlo to, jen to kafe s kardamonem je síla! Naštěstí se ukázalo, že jinde ho vaří jinak a z našeho pohledu lépe. Musíme taky nakoupit něco potravin na dny další. Není to tady jednoduchý úkol. Obchůdků je sice hodně, ale všude to samé – konzervy, sladkosti, jogurty a fakt hnusná zelenina a ovoce. Musíme navštívit mnoho krámků, abychom alespoň něco sehnali.
Do vesničky Wadi Rum umístěné uprostřed pouště, či vlastně mezi horami v poušti, dorážíme za tmy. Vše je tedy zatím skryto naším zvědavým pohledům…
Ve zdejších stěnách nás čeká lezení po vlastním jištění. I přesto, že se jedná o pískovec, používá se klasické železo. Takže s sebou táhneme pár kilo friendů, vklíněnců, smyc a dalšího harampádí. Štandy povětšinou nacházíme v provázaných hodinách. Je skoro obvyklé, že v hodinách, na kterých bych se u nás bál zajistit. A pak že druholezec už to má na pohodu. Parťák, vždy když ke mně dolezl a viděl tu nádheru, za kterou jistím, nadával jak špaček!
Hledáte-li doporučení, co zde lézt, dostanete se celkem určitě k názvům stejných cest, jaké jsme měli vybrané my. Což je na stavu některých těchto místních klenotů znát – jsou už hodně olezené. Přeci jen je to pískovec. Něco už se dá svou destrukcí skály směle přirovnat ke Skaláku. Proto zde ani žádné názvy cest neuvádím.
Jet do Wadi Rum a nevydat se lézt přímo do pouště a bivakovat v ní pár nocí by byl tak poloviční zážitek. Místní vás za příslušný bakšiš rádi odvezou na vybrané místo a půjčí pár nezbytných maličkostí. Nejvíc asi oceníte barely s vodou. Noc a den v poušti je neopakovatelný zážitek, neustále se měnící světlo, prodlužující se stíny či hvězdná obloha baterii vašeho foťáku určitě šetřit nebude. Časem zjistíte, že krajina je mrtvá jen zdánlivě a na život zde narazíte na každém kroku. Ani krásné květy rostlin nejsou vyjímkou! Cesty vedou všude okolo a výhledy z vrcholů na liduprázdnou krajinu jsou úchvatné.
Po těch pár dnech v poušti už si po setkání na štandu začínáte říkat, že tu něco zavání. Protože sprchování pískem jsme se rozhodli nezkoušet a těla žádají trochu odpočinku, míříme do Aqaby do vlnek Rudého moře. Tedy, ono začalo nějak foukat, vlnky se mění na vlny a plánovanou noc na pláži u moře vzal vítr sebou. Bez stanu se to fakt nedá, hledáme nocleh ve městě. Objevujeme tu špičkovou jídelnu pro místňáky a sčadíme vodní dýmku. Relax max! Půjčujeme vybavení na šnorchlování, k tomu dostaneme potápěčskou průvodkyni v podobě překrásné arabské dívky svůdně se ukrývající v hidžábu a neoprénu …. a hurá za korály, spoustou ryb, tankem či kostrou pilota v potopeném letadle!
Ruiny starověké Petry
Poušť nás vábí zpět úžasnými liniemi, které máme už vyhlédnuté. Krásné spáry a kouty v hlavní stěně Jebel Rum jsou jak vyfrézované a lákají svou impozantností. Nebojím se napsat, že jsem tu lezl jednu z nejkrásnějších cest v životě!
Lezecké směry ve Wadi Rum jsou vázané především na spáry a kouty. Alespoň to platí u cest, které jsme lezli my (obtížnost do 6b). U těžších cest to bude možná jinak. Aby jste si tady pěkně zalezli, je dobré být schopen lézt po vlastním jištění cesty obtížnosti alespoň 6b, spíš víc. Pětky vedou často v nekvalitní skále a zážitky nejsou tak velké. Alespoň si to troufám tvrdit po zkušenostech druhé půlky naší výpravy. Stěnové lezení si moc neužijete. Vlastně jsem okusil jen kousek obtížnosti 6a+. Ale zase to stálo za to! Lištičky a trhlinky, do kterých hned vedle prstů vkládáte mikrovklíněnce a pod zadkem pořádný luft.
Pro někoho možná ne, ale my jsme usoudili, že by byla škoda nepodívat se v Jordánsku i na místa, která s lezením nic společného nemají. Tím prvním je starověké město Petra. Obecně nerad navštěvuji místa, která jsou často zmiňovanou velkou atrakcí pro turisty, „kterou nesmíte vynechat“. Tady to chci risknout, podle průvodce a fotek vypadá Petra zajímavě. Budík zvoní v čase, v kterém se vstává snad jen v horách do stěny. V čase, který nám ovšem umožní prožít v Petře asi nejlepší část dne. Do vstupního kaňonu se dostáváme za ranního šera a jsme tu první, všude liduprázdno. Najednou čumíme s otevřenýma hubama na oblohu, která je ozářena ohromným padajícím meteorem! Tohle se asi mockrát v životě nevidí a ještě na takovém místě… S vycházejícím sluncem za zády prolézáme neuvěřitelné množství hrobek vytesaných do místních mnoha barvami zářících pískovcových skal. Lačným okům horolezců samozřejmě neunikne spousta krásných linek lákajících k prvovýstupům…ale bohužel, tady to opravdu nepůjde. Projít si alespoň hlavní část tohoto okouzlujícího místa zabere dost sil i času, ale odnesete si určitě zajímavé zážitky. Vidět to tu tak v době, kdy město žilo!!!
Míříme už vlastně zpět směrem k ammánskému letišti, ale máme vyhlédnutou ještě jednu zbrusu novou jordánskou lezeckou oblast. Ta je nedaleko města Shaubak, proslulého svým křižáckým hradem. Máme jen pár informací posbíraných na internetu, ale daří se nám to správné místo najít bez problému. Skály vypadají moc pěkně. Ovšem jak okusíme místní cesty, nadšení rychle opadne. Jednak kvalita skály je bídná, jednak si i přes respekt k práci prvovýstupců troufnu říct, že neodvedli zrovna nejlepší práci. Sem se tedy opravdu nevyplatí jezdit.
Plavat ve vodě, v které se nedá utopit, to se ještě nepoštěstilo žádnému z nás. Takže hurá k Mrtvému moři! Vyrážíme na cestu až za soumraku, z okolí toho tedy moc nevidíme. Těšíme se na noc na pláži. Znáte to – píseček, teplo, šplouchání vln… Při první příležitosti sjíždíme z hlavní silnice a po tmě běžíme plni očekávání k vodě. Ale ouha, je to dost daleko od auta, z kopce a po písečku ani stopa! Budeme muset hledat dál, jenže u auta máme společnost. Obklopilo ho několik vojáků a z obrněného vozidla jeden vykukuje za hlavní lehkého kulometu. Nevypadají, že by přijeli hlídat naše klidné spaní, ani na pokec o lezení či koupání. No, vyhodili nás, ale slušně a ani nestříleli. Z představy romantické noci na pláži zbylo po dlouhém hledání jen torzo – spíme na nevábném místě vypadajícím jak skládka. Ale ráno je dobře! Voda je slaná, potopit se nedá a kdo si zaplave kraula, škrábe se se zavřenýma očima na břeh, aby si je vypláchl pitnou vodou.
Prostě „Relax max – max relax“!
Text: Michal Hlaváč, profesionální arborista
Foto: archiv autora
