Turecký med, turecký půlměsíc a tatíček Atatürk

Že mám něco napsat. To jo, ale co a jak to má vypadat? To vlastně nikdy dopředu nevím. Snad jen vím, že se mi nechce popisovat den za dnem a jak jsme drtili tu kterou cestu.

Pro lepší nápady a snad lepší nebo spíše snazší psaní si otevřu lahvinku dobrého vínka a čekám, až mi bude „líp“ a třeba mě něco napadne. Proto i dnes mám otevřený legendární Mopr ze Žernosek. Nakonec, kromě hezkého večera a to není málo, nebylo z psaní nic. Nic mě nenapadlo. Tedy z toho psaní….

Proto o den později zkouším druhý pokus, nebo lépe řečeno otevírám jinou lahev, jinou barvu i vinaře. Zámecké víno z Roudnice od pana Podrábského. Červený Modrý Portugal…

TURECKÝ MED, TURECKÝ PŮLMĚSÍC A TATÍČEK ATATÜRK

To jsou asi nejtypičtější znaky pro rozmanitou zemi skoro Evropskou a skoro Asijskou a skoro Islámskou. Od každého je cítit kousek a domnívám se, že z té lepší části. Svoji víru v Aláha neberou tak ortodoxně vážně, jako třeba v Pakistánu. Mají ten pověstný asijský klid nikam moc nespěchat, neplatí na silnicích a ač se to na první pohled moc nezdá, vše tak nějak po evropsku funguje. Co mým očím zde vadí nejvíce, je ten všude přítomný nepořádek. Třídit je pro Turky zatím nedosažitelný level. Stačilo by, kdyby se dostali ke stupni „používat popelnice“.

Pohled od Dragoun sektoru na vesnici Geyikbayiri

Trochu zapomenutá značka obce Tam kde loví laně

My sem však míříme za skalami. A sportovnímu lezci je jasné, že míříme na skvělé vápno do Geyikbayiri, nedaleko známého letoviska a proto snadno dostupné Antalye. 30 kilometru vzdálené Geyikbayri s nadmořskou výškou 450 metrů a s takřka indiánským názvem, v překladu Tam kde loví laně, se za bezmála deset let existence, vyšvihlo na opravdu světovou oblast! Na svědomí to má hlavně místní borec Ozturk Kayikci, který místo „objevil“ a začal zde dělat cesty. Další velký dík patří Němci Tobiasu Haugovi, výbornému lezci, který ještě se svými přáteli Jostem a Siri vybudovali kemp JO-SI-TO s německou precizností a ryze lezeckou komunitou. A hlavně je to takřka celoroční oblast díky stále dobrému počasí. Snad jen kromě léta, kdy je toho dobrého počasí až moc.

U silnice je označená odbočka do kempu. Do skal 10 – 20 min.

Všechny lezecké sektory jsou dostupné pěšky. Když prší, nebo je moc sluníčka, jsou tu jeskyně, převislé stěny nebo na sever otočený trochu mordor sektor Trebena. Cest je zde opravdu velké množství. Dnes snad na šest set. Tak proč sem ne vyrazit? (kurňa, to musím poslat i do JO-SI-TA, třeba mi i tu drahou flašku vína nebudou účtovat…)

Vylidněný kemp po dešt

Čermy a Šiška

Po roce se zde ocitáme ve složení Špágr, Čermy, Šiška, Frýďák a já. Další dny doráží Michal z Prahy s kamarádem Martinem. Celý rok jsem toho pro zdravotní problémy moc nenalezl. A nejen já. Také Špágr měl nohu zlomenou ze snoubiče a stále mu ji zatěžuje titanové tělísko přišroubované k lýtkové kosti. Chuť na lezení veliká a s nimi i obavy, že budeme marný. Před odjezdem, alespoň u mne, nějaká příprava proběhla. Asi slušná. Totiž hned první den padly na RP Yorma beni a Imagi i s vrchní částí za 7a a Candy cane za 7b+! Stále nevím jak to, ale jde to neočekávaně dobře. Začínáme tam, kde jsme v loni končili. To Čermy s Vláďou, kteří jsou zde prvně, mají ten rozjezd trochu pomalejší. Ale přesně to samé jsme zažívali i my loni. Na první čisté 7a jsem čekal několik dní. Snad je to tím novým místem, snad psychika. Jistě, jsou borci a vylezení lezci, kteří přijedou i do neznámé oblasti a budou mrskat jednu těžkou cestu za druhou. Vzhledem k času, který opravdu věnuji jen lezení, jsou pro mne naše výkony opravdu radostné a uspokojující, bez ohledu jaké číslo či písmenko je uvedeno za cestou. Samozřejmě, že papírově těžká cesta udělá většinou ješitnému lezci vééélkou radost. A jak říká Jarek Nohavica, každý má ten svůj kopec jinak vysoký. Proto vím, že ty mé cesty se blíží mému maximu, a proto ta radost.

Špágr, Frýďák, Erik, Fábera

Když jsem si v květnu při lezení zlámal nohy a Pepik Novotný se mejlem zajímal o můj zdravotní stav (díky), nezapomněl mi poradit, že sice lezu dobře, ale na jeho vkus často na hranici pádu, a že bych tedy měl ubrat. To je sice hezká a dobrá rada, ale pak to lezce posouvá spíše do pohodového romantického lezení bez větších ambicí. Nic proti, ale má cesta to není.

Čermy v 7a+ sektor Dragoun, v pozadí Sarkit

Neznám nic lepšího, myslím v lezení, když se vám podaří všechny kroky vymyslet, pak poskládat do jednoho celku, čistého pokusu a nespadnout! Přestože příležitost máte takřka v každém kroku. To v lehké cestě, podotýkám, že je jedno jaké číslo má, nezažijete. Přelézt kroky na hranici rizika, stoupat v cestě stále výše až k jejímu konci, k řetězu, to je teprve zážitek!!! Proto je pro mne důležité lézt na samé hranici výkonnosti a tedy na hranici výkon – pád.

Petrův nášah, Dragon sektor a 7b

Souhlasím, že na písku, chce-li se člověk dožít zaslouženého důchodu, doufám, že od státu, měl by ubrat. Vápno je však jiné. Díky za to. Nebo vlastně díky za to, že naše písky jsou jiné…

Počasí zde je parádní. Celý první týden stále slunečno a teploty přes dvacet stupňů. Když si vzpomenu na Ostrov a naše Poslední slanění v den odletu, nebe a dudy. Nebo spíše Sibiř a Sahara. Kluci se též začínají aklimatizovat. Šiška Vláďa Svítek přelézá v jeskyni nad Josito kempem na OS Black Moon 7b+! Začínám mu říkat silný Hobit. Drží, funí a heká, ale nepustí.

Šiška v Ahtapot 7a+, malý silný muž!

Čermy v Magaře dává na třetí pokus převislou tufu Sabotaje 7b+. Už druhý pokus byl nadějný a Špágr konstatoval, že se v tom dobře hýbe. Martinovi jako bouldristovi schází větší vytrvalost. Říkám ti, choď běhat a do jídelníčku méně toho čuňátka. Frýďákovi se daří nejvíce. Přelézá dokonce 7c na PP. Prý mi vysvětlí kroky, že to v poho dám. Já však vím své. Tomášovi to opravdu jde. Žák lepší učitele! Přeju mu to a těší mě to. Vzpomínám, jak jsem ho, když jsme byli opravdu mladí, sobecky přetahoval od snowboardu k lezení. Povedlo se dokonale.

Vyklepání, odpočinek

Taky si vzpomínám na naše začátky. Jezdili jsme hlavně do Tisý a já měl žaludek sevřený už v Libouchci, protože jsem musel tahat. Tom furt, že chce, abychom dnes lezli něco nového. My totiž často hoblovali stále stejné cesty. Že prý by konečně rád to Hřbitovní kvítí. Vystupujeme u kostela z autobusu a jdeme k Joudovi na rum. Jako že na morál. Tam seděl, asi již delší čas, teplický Holík alias Holásek. Snad jsme chtěli dohnat jeho ranní náladu, nebo ten respekt z Vyhlídky byl větší, než jsme si mysleli, protože těch morálových drinků bylo asi víc. Holásek nám radil, jak na to.

„Ten zobáček nad 1 K je třeba nabrat trochu na spoďáka, přidržet palcem, popolézt nohama a šáh vysoko vpravo do dobrého chytu. A pak už jen se nebát a vypádlovat až nahoru k zábradlí. To dáte kluci. Dáte si eště rum?..“

Pod stěnu jsme se navzájem podpírali. Už navázání nebylo jednoduché a po dvou krocích bylo jasné, že těch rumů bylo krapet víc. S konstatováním, že dnes z toho nic nebude, jsme se odvalili Na Kačák. Dodnes se divím, že naše divoká léta jsme ve zdraví přežili.

F a F (Fábera a Frýďák)

V současné době to již mám trochu jinak. Každého výjezdu si nesmírně vážím a chci, abych mohl začít ráno lézt plně funkční a svěží. A taky jsme se snad posunuli od toho pankáčského způsobu života trochu někam jinam. Proto zde ráno nesnídám rum, ale vločky a na osmou vyrážíme do stěn. Ne že bych úplně juchal s tím brzkým odchodem, ale i to prosincové slunce zde má, na většinou jižních stěnách, sílu. A chcete-li něco pěkného vylézt, je to tření lepší ráno. Denně lezeme kolem šesti cest. Některé dvakrát. Často ten čistý pokus byl až ten druhý, ale i to OS za 7b (8+ UIAA) jsme lezli.

Ta radost z Vládi úplně stříká, 7a + na OS

Po týdnu máme každý vylezeno to, proč jsme sem jeli. Kvalitní číslo za jménem cesty a hlavně vylezené nádherné směry s parádními kroky. Loni byla pro nás nejkrásnější vylezenou cestou Amele 7a+ v jeskyni Magara. Nebyla nejtěžší, ale jedna z nejkrásnějších určitě. Letos toto ocenění patří Red Hot Chili Peppers a Moby Dick. Obé za 7a. se spoustou krásných a dlouhých kroků.

Tom v Red Hot Chili Peppers 7a, krásné dlouhé kroky

Kolem 3 bh do dlaňových děr, je pobrat na spoďáka a dlouuuhý krok na přilepený květák a z něj dlouuuhý krok do dlaňové díry, která bere jen z jedné strany ke 4 bh. Zde se cesty rozdělují. Red Hot vlevo a Moby vpravo. A zase dlouuuhé přešahy. Dokonce bych řekl, že v cestě Moby D. po hrotech a rozích Yosemitského typu. Prostě Magnificent! Kluci by jistě psali o jiných cestách. Také bych mohl pokračovat a rozplývat se nad Power slawe 7b, Push bush 7b+, Geyikbayiri games 7b+. Ano, jsou to parádní hry v Geyikbayiri a popisovat je není třeba. Chce to si je na vlastní a do krve sedřenou kůži, vyzkoušet.

Ruce autora

Cesty přibývají jako puchýře na rukách a počasí se začalo kazit. Přišli deště a dokonce i sníh. Nic ideálního pro nás skoro rekreační lezce, ale doba k odletu stále daleko. I proto jsme chodili do skal za každého počasí. Překvapivě i v největším sektoru v Sarkitu se dali první délky v klidu lézt. A to, i když neprší, ale leje.

Největší jeskyně, spíše vhloubení, v Sarkitu

Zlepšení je vidět na každém z nás. Nejvíc to snad pozoruji na Michalovi. Dělá v Praze na zeleném ministerstvu a za šéfa měl mého spolubojovníka z pod Gasherbrumu Bursíka. Michal zde vylezl své první 7a v životě. Seak and destroy. Je to krásná dlouhá cesta s bouldrovým závěrem na konci. Padali zde i lezci co jsme je viděli v 8a. Michal to na druhý pokus dal. Vůbec se však nedivím. Jednoho deštivého večera obtěžkán bírem Efessem ručkoval po pergole sem a tam a když nemohl, visel a odpočíval jako netopýr. Rezervy tedy má.

Michal v Anatolii v 6c+

Ubytovaní jsme v chatce s přímotopem za 10 é(cé)ček na hlavu. Doporučuji! Ale je třeba si ji dlouho dopředu zabukovat. Zvláště v tento podzimní nebo zimní čas, kdy je ten večer delší se chatka šikne. S dovezeným vínem a filmy na PC se to na posteli dobře snášelo. Aby ne, když nám společnost zpříjemňoval Cobein v MTV Unplugged, Polívka v Romingu (Kurva, pičo, vím, jak se dělá slípka, né vole?) a polský veterán z Koreje John Goodmen v Big Lebowsky.

Martin, Martin, Vláďa, Petr, Michal

S jídlem jsme to moc nepřeháněli. Spíše to byla ozdravná a vyčišťující dieta. Jen jednou jsme byli na Alabalik (pstruh) a občas jsme sjeli do Čakirlaru na famózně jednoduché a chutné placky s černým čajem.

Pstroužek

Špágr za celou dobu snědl tolik zeleniny, že by mu to záviděl i lecjaký králík. Je fakt, že ta trochu nadýmá a já si vždy oddechl, nebo spíše nadechl, když se vydal do stěny našlapovat na jeho oblíbené malé stupky v plotnách. Vím totiž naprosto přesně, co se mu líbí a co ne. Příklad z lezení v sektoru Dragoun.

Já: „Máš vybráno?“

On: „ Mám.“

Nic neříkám a jdu s lanem asi dvacet metrů podél skal pod cestu Masallah 7a+. Přichází připravený Špágr.

Já: „Jsem tu správně?“

Stojím pod hladkým pilířem trochu rajbasového charakteru.

On: „Jsi!“

Ani tím slovem jsme moc neplýtvali, přesto jsme věděli. No a po chvíli se směje nahoře u řetězu s parádním onsájtem v kapse.

Petr v Masalah 7a+

Petr leze rozvážně a perfektně technicky. Kdybychom se naklonovali do jedné osoby, byli by jsme dobrý kus.

Ke konci pobytu se mi povedlo zranit. Na různé šrámy na těle jsem však za celý život docela zvyklý, tak mě to ani moc nerozhodilo. Nevím jak vážné to je, ale prst prsteníček stále fest bolí. Nejspíše natržená šlacha nebo poutko. Řekl bych, že doba léčení bude delší. Ale zase jsem vymyslel novou tréninkovou metodu. Prsteníček jsem tejpkou svázal k malíčku a tím ty dva prsty vyřadil ze hry. Lezl jsem jako tříprstý ET a tím vlastně posiloval slabý ukazováček a skoro zbytečný palec. S takovýmto handicapem pak máte radost i z OS za 6b! Ale zase to bylo dobré pro focení. Měl jsem více času a chuti si fotku a místo pořádně připravit. Ty hezčí fotky vznikli právě v posledních dnech, kdy mi to už moc lezecky nešlo.

Beno, silák ze Švýcarska

Každopádně hodnotím výlet do Turecka jako povedený a plný nových zážitků a zkušeností. Velký dík za to patří všem, se kterými jsme zde byli. Šiška, Čermy, Špágr, Frýďák. A těm co jsme poznali. Michal z Prahy s kámošem Martinem, David z Tábora s kámošem Vláďou, Erikovi ze Švédska, Benovi ze Švýcarska a sympatické Slovence Adrianě z kempu v JO-SI-TO a drobné a usměvavé Elle z Pirny. Ta jezdí dokonce na náš roudnický kanál s divokou vodou. Tak se snad ještě uvidíme.

Tomáš, Ela, já a Beno

Tak zase někdy nashledanou. Po Turecky to je HOŠI KALIM.

Autor (slova + foto)