Tahle skála skoro ani nestojí za zmínku, ale já si tu málem vysloužil nominaci na Darwinovu cenu. Odstraněním sama sebe hloupým způsobem jsem ke zlepšení lidského genofondu naštěstí (nebo naneštěstí) nepřispěl. Řeč je o Hostivařské skalce v Praze.
Stojí kus nad potokem Botičem u Hostivařské přehrady a kus od ulice Sáňkařská (dříve Togliattiho), kde jsem vyrůstal. Na skalce nad Botičem jsem páchal v roce 1990 první lezecké pokusy. V červnu téhož roku jsem sesmolil i lezeckého průvodce.
Tou dobou jsem v HO Vodní stavby potkal Petra Podroužka, bytem kdesi u Stránčic. Podroužek měl sedák ušitý z hasičských hadic, jeden mi dokonce věnoval. Hadice se pro mě staly synonymem významné úspory při obstarávání matroše.
Na Hostivařské skalce je vpravo nad cestou Klasika výrazný jehlanovitý hrot. Kulaté smyce se při jištění o jeho hrany nehorázně odíraly, chtělo to plochou smyčku. Při návštěvě panelákové sušárny jsem našel smotek hasičské hadice. Srdce zaplesalo: bude jištění na hrot!
Hostivařská křemencová skalka. Od hrotu zakrytého větví jsem si střihnul groundera na záda.
Foto: Marek Drápal
Potíž byla v tom, že nalezený smotek nebyl z uměliny, ale z juty.. Odsednutí smyčka vydržela, ale odskok už ne. Ve vinohradké nemocnici mi pak našli kompresivní zlomeninu prvního bederního obratle. Ten den si pamatuju přesně – bylo to 18. srpna 1990. Na Strahově tehdy hráli Stouni a až na Vinohradech z toho drnčela okna. Hasičské výzbroji se od té doby při lezení vyhýbám, frakturám bohužel nikoli.
Podlaha tu není nejměkčí, i nějakej ten šutr-páteřák by se našel.
Foto: Marek Drápal
Další články o Hostivařské skalce najdete na stránkách Marka Drápala a na Horydoly.
P.S. První verze této historky vyšla kdysi (cca 1995) v Montaně.
Text: Papouš
Článek vyšel původně na Papous.webnode.cz.
Podobnou stěnu maji v MALAZE nad městem.
Až někomu bude pršet v Čoru, doporučuji. Prohlídka je v ceně letenky. Akorát to chce padat na záda nehlučně a zbytečně neskučet, poněvadž sem chodí zaláskovaný párky okukovat moře a město…, kdo by je rušil, že jo.
Také tento šutr byl zásadní pro vývoj mnoha z nás, z Jižnáku.
Karel Tunzer, Petr Cihak, Ala ROzsypal.. všichni si po 20 ti letech pamatujeme přesně jaké kroky jsme se zde učili
. Podobně jako v Kunraticích, nad rybníkem,pod VŚE, cca 3km od metra ROztyly.
Nebo Beton na dálničním sjezdu Opatov.
Dnes opomíjený bouldr, přitom se zde dá hezky vytavit, např. na traverz, cca 8UIAA není třeba jištění.
Jinak pokud tam pujdete sami, tak je dobré si vzít sedák, a cca 10-20m lana, které si rozvěsím podélně pošířce, po většinu šířky stěny. A odsedávat si ..přecvakávat..do uzlů na laně.
Az Radous během několik let dokonci o kilometr vedle stěnu, tak bude tento šutr možná již opravdu jen vzpomínkou..