Podzimní Ohře – osamělá rumantika s pišingrem

Když se leze, pořád je poslední slanění věcí diskutabilní, stejně tak živelné říjnové zamykání řek z důvodu obdobného. První listopadový víkend tohoto roku se uskutečnil jubilejní 12. ročník podzimního splouvání Ohře.

Páteční noční setkání v opuštěném kempu v Lokti proběhlo v družném duchu a to standardně velmi. Artdirektor EC přivítal sekretářku, maskota, dopisovatele a čtenáře zdejšího plátku a vyjádřil obdiv k odhodlání pustit se do boje s živlem v nečase. Sekretářka přednesl ředitelovu zdravici, zajišťujícího logistickou podporu od krbu.

Artdirektor EC Ranpa na foukačku, jeho žena Míša na rumbakindervejce. Páteční siesta v opuštěném kempu v Lokti (říční kilometr 190,1).
Foto: Martin Švec

Artdirektor EC Ranpa zase na foukačku.
Foto: Martin Švec

Ráno samec. Léty ověřený úsek Ohře z Lokte do Vojkovic patří k tomu nejzajímavějšímu, co může tato řeka vodákovi nabídnout. Kemp opouštíme zaříznuti v hlubokém údolí a po několika kilometrech míjíme známé Svatošské skály.

Hrádek v Lokti, dole Ohře.
Foto: Martin Švec

Kemp v Lokti.
Foto: Martin Švec

Průjezd kolem Svatošských skal (ř.k. 184,6). Ač bylo zkraje listopadu pěkně, nikde žádnej klimbér.
Foto: Martin Švec

Řeka proudí ve svižném tempu až ke Karlovým Varům, kde se krajina na chvíli otevře. Cedule se zkříženými femury a numery nebožtíků značí hladový jez v Tuhnicích. Je nutno nekompromisně přenést (jez je od letošního roku správcem toku vybaven záchranným kruhem na laně, díky).

Sekretářka EC se Supem (na kormidle v tradiční červené larisce) míjejí varování před Tuhnickým jezem (ř.k. 178,3) u Karlových Varů – zkřížené femury, lbi a numera se skórem jezu. V české verzi cedule jez pohltil 16 lidí, v německé 15. Dost na to, aby člověk vysednul a jez přenesl.
Foto: Ranpa

Tuhnický vrahoun – nevypadá na to, ale je.
Foto: Martin Švec

Odměnou za karlovarský volej nám je návštěva i v Čechách vyhlášeného ruského města, povinná kulatá oplatka, neodpustitelný rum a keška. Dalším stupněm projíždíme v plné polní, užil si hlavně žlutý psík, jenž po zalití Papoušem přetížené přídě Supovy kánoe na chvíli ztratil kontakt s nebem. Páníčkův vercajk tak jediný zůstal suchý.

Zastávka ve Varech. U místní maríny byly ponechány stroje, následoval lov kešky a lázeňskej pišingr. Sekretářka a Sup.
Foto: Martin Švec

Kolonádní keška ulovena. Zády Martin Švec, Ranpa a jeho žena Míša.
Foto: Sup

Konzumpce pišingru. Furt to dělaj nechutně sladký a furt si tim čék rozřízne koutek, když si nedá bacha.
Foto: Martin Švec

Ranpovci a jejich keňa De la Manča.
Foto: Martin Švec

Druhou noc, vuřty a uzená kuřata trávíme v tábořišti Hubertus (keška nalezena). Víno, ženy, zpěv. Poslední bitva s lahvemi rumu. Vyhráli jsme. Spánek v plovacích vestách patří k tomu lepšímu, co se té noci událo.

Rum dělá divy. Tábořiště Hubertus (ř.k. 169,6).
Foto: Martin Švec

Žlutej pes probouzí sekretářku ráno po rumové vánici. Spacák na jejím těle a kláda zašprajcovaná šutrama, aby se dotyčná neskutálela do ohně a Ohře, je dílem zbytku kolektivu.
Foto: Martin Švec

Zbytek kolektivu spal pod plachtičkou.
Foto: Martin Švec

Pádla.
Foto: Martin Švec

Další den začíná legendární cvičnou peřejí Hubertus. Když se chce, tak to necákne, a díky snaze o zahřátí v rychlém tempu dojíždíme k rozbořenému jezu v Dubině. Bez ztráty kytičky a psíka projíždíme tento i peřeje v Kyselce.

Cvičná peřej Hubertus.
Foto: Ranpa

Misty mornin´ on da riva.
Foto: Ranpa

Ranpův švagr Kája a Martin Švec.
Foto: Ranpa

Krátká prohlídka Radošovského krytého dřevěného mostu (keška nenalezena) a blízkého jezu. Cedule s hnáty do X tentokrát chybí, ale zkušenost radí opět přenést. Díky na listopad nadprůměrnému průtoku je průjezd závěrečnou Velichovskou peřejí buržoustský, vody je akorát abychom nedřeli a přitom zůstali suší.

Další jez – vrahoun v Radošově (ř.k. 158,0).
Foto: Ranpa

Nástup do lodi pod jezem v Radošově.
Foto: Martin Švec

Velichovská peřej (ř.k. 154,5). Žlutý psík je rozrušen, má nohy na haubně a chce opustit neklidné plavidlo.
Foto: Martin Švec

Konec plavby ve Vojkovicích (ř.k. 151,8). Dolní řada zleva: Martin Švec a Ranpa. Horní řada zleva: Ranpův švára Kája, Sup, Ranpí žena Míša a sekretářka s lišoidem.
Foto: náhodný kolemjdoucí

Tradičním koncem splouvání jsou kolejemi obdařené Vojkovice, zhodnocení v hospodě u sálajících kamen, piva a šesti smažáků. Dobré to bylo.

Víkendová Ohře: Loket – Vojkovice

Zvětšit mapu

Pátek – příjezd do vodáckého kempu v Lokti

Sobota – časně ráno převezení aut do Vojkovic, návrat vlakem do Lokte, plavba 20,5 km na tábořiště Hubertus, cestou možný výlet do Karlových Varů. DOPORUČENÍ: tábořiště Hubertus je dřevaprosté, lépe nabrat dřevo do lodi výše po proudu

Neděle – plavba 17,5 km do Vojkovic

Podrobnou kilometráž řeky najdete na Raft.cz

Text: Ranpa