Znojemsko – zastavení druhé

Po prvním článku o Jevišovicích mi Ilja povídá: „ Já ti určím, o čem budeš psát a ty to napíšeš!“ No a vzhledem k tomu, že je vyšší, mladší, silnější a navíc trošku výbušnější povahy a pro ránu do ramene nejde daleko, nezbývá mi, než ho uposlechnout.

A tak se na světlo dostává další díl o skalách na Znojemsku a o jejich objevování pro lezeckou veřejnost. Tentokráte vám chceme představit hned tři skalky, jednu v údolí řeky Jevišovky a dvě v údolí řeky Rokytné.

Těmto skalním útvarům jednoznačně vévodí zhruba 35 metrů vysoká Vranovická skála, která se nachází v údolí řeky Rokytné nedaleko Kašparova mlýna. Z Jevišovic to je co by kamenem dohodil, asi dvanáct kilometrů a z Brna nějakých 75km.

Když jsme v roce 2007 začali „pracovat“ v Jevišovicích, tak mě jednoho dne vzal Ilja na výlet do sousedního údolí říčky Rokytné a ukázal mi Vranovickou skálu, která mě okamžitě zaujala svým charakterem. Oblast je to malá a komorní, která se sestává ze dvou skalních útvarů a to Malé stěny o výšce od cca 8metrů do nějakých 15metrů a Velké stěny, která je téměř 35metrů vysoká. Uzavřeli jsme však s Iljou dohodu, že napřed se budeme věnovat jedné oblasti a pak další, tímto došlo k tomu, že za celý rok 2007 jsme se sem ani nepodívali, teprve až když nám v polovině roku 2008 začalo svítit světlo na konci tunelu v Jevišovicích, obrátili jsme svoji pozornost na Vranovickou skálu.

Fotografie Vranovické skály odspodu

Na Velké stěně bylo již několik směrů prostoupeno dříve nejspíše třebíčskými lezci a Michalem Mezníkem, avšak i tak zde zůstalo několik zajímavých směrů k realizaci. Nejdříve jsme se pustili do práce a to do přejišťování starých cest, už tehdy se vyskytly menší komplikace, protože Iljovi se nějak do té hloubky na Velké stěně nechtělo a tak to zůstávalo většinou na mě, vzhledem k tomu, že se člověk nahoře odlepí od převisu a po cestě dolů musí zhruba dvakrát přesedat, aby se mu dobře vrtalo a vytloukalo, tak se ani nedivím, že se z toho vyvléknul s tím, že bude raději čistit Malou stěnu.

Nemenším problémem se ukázalo získat nějaké ty informace, jak od pamětníků z Třebíče, tak od Michala. Dá se s klidným svědomím říci, že s jejich stavem jsme v současnosti na stejné úrovni jako před dvěma lety. Když tak o tom přemýšlím, nezbude nám asi nic jiného, než trochu přitvrdit a z dotyčných ty informace vytlouct nebo to nakonec skončí tak, že si názvy starých cest vymyslíme a do průvodce uvedeme autor neznámý.

V srpnu roku 2008 jsme měli starší směry, až na výjimky přejištěny a přelezeny, samodomo nýty a skobky, z nichž mnohé držely jen silou vůle, nahradily nové zabarvené borháky a tak došlo i na nové směry. Hned na začátku jsme se přesvědčili, že nám to nepůjde tak snadno jako v Jevišovicích, neboť výška skály zde hraje nezanedbatelnou roli a přece jen, když už člověk zvládne tři cesty za den i s nezbytným čištěním, tak je hodně rád.

Náš systém byl jednoduchý. Na pohled lehčí cesta na rozlez bez čištění, po cestě dolů vyčistit, takže ten druhý to už měl jednodušší, že nemusel tolik přemýšlet, jestli mu náhodou něco neupadne pod rukama či nohama a hurá do něčeho těžšího, což si vyžádalo u těch nejtěžších cest dva pokusy. Prvním prostě vylézt jak to jde, hlavně pokud možno neuletět na mechu, lišejníku či s nějakým kusem kamene, vyčistit to postupně od jištění k jištění až ke slaňáku, nechat se spustit a vylézt v kuse. Když už se nám nechtělo lézt dlouhé cesty, šli jsme něco udělat na Malou stěnu, což byla vítaná změna. Pravdou je, že se Iljovi občas nahoře v převisech zrovna dvakrát nelíbilo, ale postupně si zvykl a tak na konci srpna (přesněji poslední srpnový víkend, to si pamatuji přesně, neboť místní měli u chaty velkou žranici a nás na ni pozvali, avšak můj parťák měl doma připravenou večeři, takže se odmítl zúčastnit a já jen utřel nos) jsme měli na Velké stěně vše přelezeno a zbývala jen poslední, nejzajímavější cesta.

Ilja Březina v plotně cesty Insomnie 8, Velká stěna

Spodní větší půlku natloukl Michal Mezník, ze kterého jsem však nedostal, jak ji dělal, kdy, jestli ji vůbec přelezl, proč ji nedodělal až nahoru, jediné co vím je to, že na ní jezdil dříve trénovat. Iljovi se velmi líbila a tak se do ní na závěr jednoho dne pustil, u třetího borháku začal být poněkud zoufalý, neboť nevěděl jak ke čtvrtému, pak se mu čtvrtý podařilo cvaknout a zase nevěděl jak od něj, tak se nechal spustit. Když viděl můj obvyklý úsměv na rtech, tak jen procedil mezi zuby, že jestli to přelezu, tak mě přestává jistit, zahazuje lezečky a končí s lezením. To bylo pro mě dostatečnou motivací, abych ho mohl trochu poškádlit. U třetího jištění jsem rychle pochopil, že jeho způsob byl naprosto zcestný a snadno našel jednoduchou cestu ke čtvrtému, kde jsem si trochu užil, než jsem pochopil, že ať chci či nechci musím dělat dlouhý krok nadoraz. Pak už to šlo dobře až k původnímu slaňáku z půlky stěny. Iljovi to nedalo a ještě si to musel aspoň vyzkoušet, ale blížící se podzim, měl za následek, že jsme tuto lokalitu se severní orientací opustili a vrátili se až letos.

Letošní rok na Vranovické je poněkud zvláštní. Zpočátku nám dost dlouho nepřálo počasí, deště vykonaly své, méně zkušenější jezdci rallye zapadali a bylo je nutno vytahovat z bláta, skála byla dosti zatečená i v období, kdy jsme to neočekávali a nakonec vše završila mračna komárů, kterým se neuvěřitelně v tomto počasí dařilo a náhodní lezci byli pro ně vítaným přilepšením k jídelníčku.

Naštěstí nám zůstávalo k přelezení několik směrů na Malé stěně a poslední cesta na Velké, což si nakonec dohromady vyžádalo i s nezbytným zhotovením alespoň pár dokumentačních fotografií dva lezecké dny a můžeme si říci hotovo a jít zase o dům dál na další severně orientovanou zajímavou skalku (ale o té až příště). Kupodivu i Ilja se vzmužil a s nejtěžší cestou se nepáral a po ujasnění si spodní části ji proběhl až nahoru, čímž skončily i jeho bezesné noci, kdy nad ní neustále přemýšlel a nedala mu spát.

Závěrem lze říci, že Vranovická skála, její Velká stěna, patří k tomu nejlepšímu na Znojemsku, celá oblast je velmi dobře odjištěna, ale občas se nějaký ten přítel či smyčka na prodloužení jištění hodí a v těch nejtěžších cestách může být výška lezce výhodou. Vzhledem k malé návštěvnosti a severní orientaci této oblasti doporučujeme vzít si s sebou ocelový kartáč a smetáček, může se v některých cestách hodit.

Výběr zajímavých cest:

Na Velké stěně je jich většina, ale vybíráme ty nejzajímavější. Klasifikaci berte jako orientační, bude potřeba více přelezů, aby se ustálila.

Velká stěna: Insomnie 8 (jsem zvědav co na to lezci menší postavy), Sandokan 7+, Zpátky na stromy 7, Ptačí hnízdo 7+, Prométheus 7, Dárek k narozeninám 7-, od neznámých autorů Koutem 5+, Spárou 5 a další.

Malá stěna: Klofan 6-, Sirotek 6, Zaplať krví!!!5+, Malý kamínek 6-, Skippy 5+, Rána pěstí 6, Nátlak 5, Bzum-bzum 4+.

Nákres Velké stěny

O dalších méně významných oblastech se zmíním poněkud stručněji.

Rozsáhlejší z nich je skalka u Rudlic, která se nachází asi 9 kilometrů severovýchodně od Jevišovic v údolí říčky Jevišovka nedaleko obce Rudlice.

Tuto 8 až 12 metrů vysokou skalku objevil Ilja při jedné zimní procházce a tak jsme se na jaře domluvili, že společně s odstraněním restů, které máme v Jevišovicích, si odskočíme sem a něco vymyslíme. Resty v podobě Stěny pod Marákovou věží, cest na ni a hlavně vylezení první cesty ve stupni 9- na Převislé v podobě Slabého Šálku Čaje byly brzy odstraněny a tak jsme se pořádně podívali na zoubek Skalce u Rudlic. Nakonec jsme na ni vymysleli dvacet různých směrů většinou v ukloněné či kolmé stěně vyznačující se občasnou negativní orientací chytů. Vzhledem k tomu, že zde nebyla ani jedna stará cesta, nemuseli jsme se omezovat a mohli tvořit podle vlastního uvážení, až vznikly cesty od druhého stupně do zhruba 6-. Do některých z nich je potřeba si vzít s sebou i přátele. Celá stěna je pevnější, než se na první pohled může zdát a pokud se sem budete chtít podívat, je vhodné to spojit s návštěvou Jevišovic, za samostatnou návštěvu třeba z Brna to nestojí.

Výběr zajímavých cest:

Klasifikace je opět orientační, bude to chtít více přelezů, ale snažíme se být rozumní a víme, že ne každý měří tolik co Ilja či já.

Křupka direkt 5+, Vyklepaný cholerik 5+, Přímý zásah 6-, Zmýlená neplatí5+, Půjčka na oplátku 5-, Kyselo 4+, Silné kyselo 5.

Ilja Březina v cestě Insomnie 8, Velká stěna

Poslední skalkou je Justýnka, komorní skalka o výšce do maximálně deseti metrů nacházející se v údolí říčky Rokytná, nedaleko obce Příštpo, která leží asi čtyři kilometry od Jaroměřic nad Rokytnou. Její návštěvu je nejlepší spojit s návštěvou Jevišovic či Vranovické skály, neboť jde o skalku místního významu.

Když jsem na konci září loňského roku odlétal na Kalymnos, zapůjčil jsem Iljovi svoji vrtačku, aby se doma beze mě nenudil, nelenošil a trochu pracoval. Po návratu mi suše oznámil, že vyměnil nějaké staré skoby na Justýnce a něco nového připravil a kdy, že tam vyrazíme. Nechtěl jsem mu kazit radost a tak jsme tam čtrnáct dnů po návratu zajeli. Vzhledem k množství a délce cest jsme to zvládli za jedno pracovní odpoledne a na rozdíl od jiných oblastí jsme se ani nepotýkali s jejich názvy. Pokud se vám některé budou zdát povědomé, tak stačí zapátrat ve školní paměti a brzy zjistíte, že jsme se inspirovali názvy básnických děl Otokara Březiny, který zde čerpal inspiraci pro svá díla. Zajímavostí je, že se cesty dolézají až na polici nad skálou a obchází se. Do spáry se vám budou hodit opět nějací přátelé.

Výběr zajímavých cest:

Klasifikace je opět orientační, bude to chtít více přelezů.

Šikmá spára 4+, Větry od pólú 5-, Svítání na západě 6, Ruce 4.

Adam Záděra v cestě Ptačí hnízdo 7+, Velká stěna

Podrobnější informace o výše jmenovaných oblastech včetně popisu cest, různých upozornění najdete na webu horosvazu v části skalní oblasti, region Jižní Morava, Jevišovická pahorkatina a taktéž se objeví ve druhém vydání Moravských skal, které se chystá definitivně na rok 2010.

A protože si myslím, že trocha vzdělání nikdy neuškodí, na závěr vám ještě přidávám pověst o tom, jak vznikl název skalky Justýnka.

• Pověst o skále Justýnka ke stažení ZDE.

Text: Vladimír „Vlk“ Wolf
Foto: archiv Vlka