Taky závidíte borcům, kteří se zahledí kamsi za obzor a mírně znuděným hlasem vyprávějí, jak včera lezli jednu osmidélkovou cestu, podle průvodce sedmu, ale byla to pohoda, úplná brnkačka, prostě choďák…? Máte dvě možnosti. Buď zkuste několik let trénovat jako šílenci a pak jednou možná…, anebo jeďte na Schober 1.328 m n.m..
Cesta Frauenkopf 7 (5-/A0) je opravdu v pohodě. Kousek od Salzburgu, parkování u hospody, nástup pohodlně do půl hodiny, krásná skála s výhledem na plachetnice na okolních jezerech, super zajištěná, lehoučká cesta s obtížností nejvýš tak do pětky a jediný důvod, proč se v průvodci hrdě šklebí sedma, je docela drsně vypadající převis v sedmé délce, ale ten se dá snadno přehákovat. Prostě ideální cesta pro Luďka.
Luděk je taky borec, ale naštěstí v trochu jiném oboru. Maraton uběhne za 3:02 (pro mě je to stejně nepochopitelnej přírodní úkaz jako pro vás), ovšem po skalách moc neleze a jak je to těžší než za čtyři, začíná žbrblat, hubovat a láteřit a tyhle chvíle mám na lezení s ním ze všeho nejradši.
Nejsme ve velehorách, takže žádné vstávání za tmy, budík pěkně na půl osmou a pak nechat Luďka dlouho a hodně snídat, aby mi na tom půlhodinovým nástupu neutek o víc než dvacet devět minut. Kousek za Fuschl am See směrem na Thalgau odbočujeme doprava a za chvilku jsme na parkovišti u Gasthof Wartenfels. Odtud vede na Frauenkopf značená turistická cesta. Zabloudit se nedá a po krátké procházce lesem jsme přímo u nástupu. Na alpské poměry to není žádná hora, spíš skalka, něco jako osm Jickovic nebo Rovišť naskládných na sebe, jen dole není Orlík, ale Fuschlsee.
Je to hezká a oblíbená cesta a navíc byla slunečná neděle, takže nás tam bylo víc, ale v pohodě a bez front.
Cesta vede přes několik věžiček a během výstupu se dvakrát slaňuje, což je příjemná změna. Po chvilce vykoukne za obzorem i Dachstein, výhledy jsou stále kýčovitější, dokonce i Luďkovi se tahle cesta líbí…
A v tuhle chvíli slyším žestě hrát Te Deum. Ne, že by mi jen tak něco znělo v hlavě a není to ani z repráků, prostě zřetelně slyším živý trubky a pozouny, hrajou čistě, laděj, žádný kanáry… Te Deum laudamus, Te Dominum confitemur.
Takhle nějak si musel připadat Messner, když mu v rámci skryté kamery nachystali kousek pod vrcholem Matterhornu stánek se suvenýrama. Buď mi definitivně hráblo a mám halušky jak bača od Liptovskej Mary, nebo že by znamení osudu? Radši se moc nerozhlížím, abych náhodou nezjistil, že ty trumpeťáci sedí na obláčku v dlouhých bílých róbách… Zkuste v tomhle rozpoložení na prvním a s rancem na zádech nastoupit do převisu. No nevylez jsem to, já jsem to s prominutím přeprasil, čili žádná sedma, ale pouze A0, chro chro.
Dvojka před námi obhlíží převis. Koukali, koukali a pak taky prasili a chytali se všeho možnýho, fujtajbl.
Nad převisem hudba ztichla, zato se ozvalo svědomí. Hučelo do mě, jestli se nestydím, a vůbec, proč jsem tady, když místo lezení ručkuju po expreskách a jestli jsem si všimnul, že to není klettersteig a muzika že nehrála Tři čuníky… Tak jsem teda sundal batoh, nechal se spustit dolů a na druhej pokus s lanem shora zkusil posbírat kousky ztracené lezecké cti. Vylézt to pochopitelně šlo a tím hůř pro mě, kdybych nebyl žabař a měkkýš, nemusel bych se bát, že si to přečte předseda a vyloučí mě z oddílu.
Vklíněnce a friendy mi byly velmi užitečné, ovšem pouze jako tréninková zátěž, místního jištění je víc než dost.
Na vrcholu jsme se dozvěděli, že na zřícenině Wartenfels dole pod kopcem před chvílí skončila mše, že tam byla spousta lidí a orchestr… a záhada je vysvětlena.
Výhled na Dachstein.
Wolfgangsee. Ten trojúhelníček, zasahující do jezera, je další zajímavá lezecká oblast Plombergstein.
Každopádně místní skalky mají něco do sebe. Na vrcholu se dá ležet v trávě, dolů vede pohodlná cesta, ve tři odpoledne máte odpracováno a pak se dá stihnout spousta věcí. My jsme například jeli do Salzburgu na Othella.
Berg Heil a Viva Verdi
Text a foto: Petr Freund
Text vyšel na stránkách HO TJ VS Tábor. Publikujeme jej s laskavým svolením autora.
Velmi čtenářsky přátelský článek :-))) Halušky jsem strávil bránicí :-)