EuroClimbing.com

Autor Tomáš Kubec | Datum 11.08.2012

aneb jak to všechno nakonec dobře dopadlo…

Je 18:56 hod LSEČ, ležím na posteli v chatě Stüdlehütte a čekám na teplý čaj s kávou. Dnešní rychlo-výstup snad se sto-kilolvým batohem mi teda dal. Proč já jen tahám pořád tolik „zbytečných“ věcí, bez kterých se neobejdu. Dopisuji report a přemýšlím, co všechno se to vlastně dnes událo a zítra stane…

Už je tomu rok, co jsem stál pod tímhle nádherným kopcem a sliboval jsem si, že ho na podzim znovu navštívím. Přeci jen i tady musí občas být i lepší počasí než bylo tenkrát.

Čtvrteční večer vyrážíme v čtyřčlenné posádce, jak už je u nás zvykem, na noc. Rychlý nákup a dlouhá noční cesta k nejvyšší hoře Rakouska. Tentokrát jsou členové posádky následující : Já , Ondra Pospíšil, se kterým mám jakožto s dobrým lezcem zkušenosti z českých pískových skal, Miloš Dušín, člověk, kterého jsem dnes opravdu rád poznal a naše jediná slečna výpravy Markéta Boušková, která se vydává na trek za prvním velkým kopcem.  Počasí je přímo idylické, celou cestu nám prší a v této činnosti pokračuje i při našem ranním příjezdu do města Kals.  Za vydatného deště stavíme se svítáním stany kousek od kempu za městem, kde již je značená cesta na chatu Stüdlehütte.  Cesta od Kalsu směrem nahoru je sice delší, než z druhé strany. Rozhodně ale ušetříte nepříjemné poplatky za placené úseky a nepřipravíte se o opravdu nádherný trek zdejší panenskou krajinou.

Spíme dlouho, občas si čtu a čekám až se počasí zlepší. To nám udělá radost až po 11:00 hodině. Jak se říká 11:00 rozhoduje. I zde se pomalu časí na lepší časy a my po rychlé snídani balíme potřebné vybavení. Víme, že nahoře je to už týden divoké, co do podmínek. Střídavé sněžení, rychlí vítr a dost vyfoukaného ledu, si dokážeme tak trochu představit.  Pro jistotu si regulérně bereme sebou věci na lezení a nějaký ten kousek na samojištění.

Cesta na Stüdlehütte

Na cedulích je psáno 5 hodin treku, po červené, směrem vzhůru s postupným převýšením 1100 m.n.m. Mraky se pomalu rozcházejí, společně s nimi stoupá nálada a chuť na cestu celé posádky.  Jak už jsem občas zmiňoval, podzim je prostě nejideálnějším obdobím na rakouské kopce. Barvy okolí jsou fascinující. Máme čas, tak se snažím dost fotit. Pravda je, že i jeden z důvodů je moje fyzička. Přivezl jsem si s sebou horečku s nedoléčenou chřipkou doufajíce, že mě čerství horský vzduch uzdraví. I přesto, že s fotoaparátem v ruce pauzírujeme téměř na každém kroku, cesta na chatu nám netrvá ani 4 hodiny. Rozhodně stojí za to se tu projít. Pěkně Vás to rozhýbe a zdejší úchvatná podívaná za to stojí. Opravdu stojí.  Dorážíme na chatu Stüdlehütte okolo půl osmé a jdeme se ubytovat.  Cestou stojí za zmínku nádherný pohled na Grossglockner s ledovcem z údolí.  V našem případě tedy pohled pouze na ledovec, který sotva rozpoznáme od mraků nad ním. Jen na chvíli se nám pocitově mezi mraky ukáže náš cíl a že to teda je podívaná.

Chata Stüdlehütte a příprava

Jedná se o chatu s velkým počtem míst pro spaní a s perfektní vybaveností. Ubytování s Alpinkou nás stojí pouze 10 EU, což zdejšímu komfortu odpovídá. Velká výhoda je fakt, že je zbytečné si sem tahat například spacák a karimatku.  Ještě za zmínku stojí, že ačkoliv se to tak netváří , pohodlně se dá operovat s vařičem na umývárnách. Takže všudypřítomnou cedulku NE/oheň můžete pohodlně negovat.

Je zde také přehledná mapa výstupových cest včetně hřebene Stüdlgrat ve více jazycích mezi kterými nechybí i Slovenština. Hodnotíme možnosti, zjišťujeme počasí od dalších skupin, které se bohužel pro nás neúspěšně vrátili od hory. Prý je dost ledu na normálce, tak uvidíme, jak bude vypadat hřeben.

Výstup po hřebeni Stüdlgrat

Ráno vstáváme o půl páté. Rychlá snídané a s sebou jen to nejnutnější. Markét toho má celkem kvůli nemoci dost a rozhoduje se zůstávat na chatě.  Vyrážíme tedy s jedním lanem a nějakou tou výbavou na cestu ve třech.

Hned od chaty vyrážíme do prvního rozcvičujícího stoupáku ( vyvýšenina Schere)  s nádherným výhledem na okolí chaty za svítání. Poté nás vede intuitivně cesta podél pravého okraje ledovce Teichnitz Kees, směrem k hřebenu Stüdlgrat.  Víme, že normální nástup vede vpravo nástupem přes hřebínek Luisiengrat, který plynule navazuje na Stüdlgrat.

My jdeme, pro nás logicky dál po ledovci a nastupujeme přímo do hřebínku Stüdlgrat z pravé strany. Podmínky jsou příjemné. Úplné azuro, vrcholek bez mráčku. Je tu dost tvrdého sněhu a lehký nezajištěný výstup je místy s oporou o cepín snadný. Scházíme se tu ve třech skupinách u prvního jištěného úseku Kamík, který potkáváme, s dalšími dvěma skupinami a to s čecho-poláky a dvojicí Rakušanů.  Rakušané vyzbrojení v péřových bundách to však na místě otáčejí a kvůli podmínkám se rozhodují pro normálku. Stejně tak ještě učiní dívčí část česko-polské výpravy.

Lezení Stüdlgrat

Potřebujeme být rychlí. To víme a proto se rozhodujeme, dokud to půjde lézt volně. Respektivě to nakonec dopadá tak, že se ve třech přivážeme na jedno lano. Fixní jištění je evidentně pod sněhem čí ledem, protože krom prvních dvou borháků a jedné železné tyče u Kamíku ho tu nepotkáváme téměř vůbec.  Intuitivně s Milošem v čele lezeme směrem vzhůru. Držíme se spíše místy více po levé straně hřebene, kde je cesta nahoru logická. S jištěním je to tak, že spíš ho tu moc nezakládáme. Ne že by to nešlo, protože se opravdu dá velice dobře obhazovat smyčkami a sem tam založit i tutový vklíněnec. Popravdě to zatím ale není moc potřeba a tlačí nás i čas.  Šlapeme tedy stopu směrem vzhůru a kocháme se naprosto jedinečným výhledem. Stüdlgrat je krásná logická cesta a opravdu stojí za to.  Nádherné výhledy a věřím, že za jiných podmínek lehké a dobře odjištěné polezení, místy choďák.  Cestou nás trápí akorát fakt, že jsme dost pomalí , i když jsme už přestali zdržovat s focením a lezem co se dá. Místy si připadám na volném laně jako jojo J .

Čím jsme výš, tím je zde i více ledu. Bohužel pro nás je to smůla. Vrstva ledu není natolik silná, aby se po ní dalo lézt v mačkách s cepínem ale zároveň dost silná na to, aby jste jí museli místy oklepávat a dokázala nepříjemně padat na další členy na laně. To zdržuje.

Po téměř čtyřech hodinách dolézáme do záchytného bodu, kde jsme měli být podle plánu maximálně za hodiny tři. Také nás začíná trápit zima a postupně, nepříjemně, zesilující vítr. Už fouká opravdu slušně a derou se i první mraky.  Ve výšce 3600m.n.m. stojíme před posledními cca 200 metry lezení. Hřeben Stüdlgrat je pěkný i tím, že čím jste výš, tím se obtížnost stupňuje.  Za daných podmínek vzpomínáme na varování ve Slovenštině u mapy. Pozor! Za zhoršených podmínek může obtížnost značně narůst až třeba o 2 stupně UIAA.  Do teď lezeme sice bez maček , zde je načase si je nazout a dosavadní zkušenost z výstupu varování potvrzuje.  Tady už je to samý led, místy až s 30cm nafoukanou ledovou čepičkou. Každý pokus o další metr nahoru se neobejde bez spousty spadlého ledového překvapení směrem dolů na další členy.

Tohle v horách dělám opravdu nerad. Těžce tyto situace nesu. Nejsem v tom sám při pohledu na Ondru a Miloše.  Je na čase si přiznat, že nahoru to nemáme šanci dolézt včas a byla by to celkem i „darda“.

Sestup hřebenem dolů

Česko-polská posádka v čele se zkušeným zdatným lezcem zkouší také ještě štěstí na dalších 20 výškových metrech a nakonec se rozhoduje pro návrat také.

Pamatuji si na větu, kterou jsme na chatě s úsměvem před pár hodinami zmiňovali. Návrat není možný.  No co se dá dělat, nějako to jít prostě musí.  Společně, teď už v sedmi lidech se spojenými lany, se pouštíme do sestupu.  Vyrážím na první délku a hledám nějaký ten fix. Daří se mi po cca 50 metrech. Ještě jednou mám znovu štěstí po dalších 40m.  Odtud už po fixu ani vidu ani slechu. Včele s Milošem sestupujeme dolů jak se dá. Z hřebenu není možné sestoupit doleva ani doprava, jak by se na první pohled pro někoho mohlo zdát logické.  Dostali by jste se před ledovcovou morénou do pasti, kde by vám lano nedalo a poslední desítky metrů by jste prostě nesestoupili.  Proto jsme se snažili kopírovat místy naší výstupovou trasu a hlavně sestupovat dál hřebenem dolů.

Jak se chválím, že jsem si dobře nakoupil na MHFF u stánku Mammutu nové smyčky po deseti korunách. Teď je tu nechávám jednu za druhou každých 50 metrů.  Sic občas potkáme nějakou tu železnou zamrzlou tyč, která mi smyčku ušetří, časem už nemám co kde nechávat a jsou na řadě kolegové z druhé výpravy a jejich vybavení. Opravdu dost fouká, je zima a dolů je to docela boj. Místy raději už ani neřeším, přes co se spouštíme a prostě jen polknu do prázdného žaludku sebevědomí a jdu dolů.  Nevyhneme se ani nutnosti volného sestupu, tam kde to jde a tam kde není možné slaňovat.  Dolů se postupně probojováváme neuvěřitelných pět hodin ve větru, zimě a sněhu.  Lezení Stüdlgat je zážitek. Užil jsem si ho, i když jsme to otočili. Ale cesta dolů, to je metr za metrem nových zkušeností a osvěžení si teorie.  V šest hodin stojíme zmrzlí a vyfoukaní na ledovci. Je to celkem úleva.

Kupodivu jsme naprosto šťastní. Rád myslím pozitivně vždy, když je to možné. Navíc máme více důvodů. Tohle byl opravdu excelentní zážitek a osvojené zkušenosti.

Jak to nakonec všechno dobře dopadlo

Jedinou osobou na vrcholu tento den a jak se posléze dozvídám i těchto 14 dní je češka, která to ráno otočila.  Prý tam bylo hrozně :) , říká těm, kteří by tam hrozně rádi po boji stáli také.  Normálka se sice nakonec ukázala zamrzlá, ale schůdná.

My jsme po chvíli, okolo sedmé, zpět na chatě. Balíme věci a protože už jde další velká sněhová fronta, sestupujeme ještě dnes dolů.

Cesta dolů nám trvá asi dvě a půl hodiny. Krásný úplněk ozařuje okolí a tak se s Glocknerem ještě stačíme vyfotit. Teď tu z údolí tak krásně a pyšně osvětlen září měsíce stojí.  Jakoby se s námi pro tentokrát loučil.  Když lezu hory, nepovažuji to za boj mezi horou a horolezcem, ale spíš se snažím hory respektovat. Dnes nám dal trošku najevo, co i 3798 m.n.m vysoká hora umí lezcům připravit. Nebyl ale na  nás naštvaný, nechal nás v pořádku slézt.

Tenhle report, i když není tentokrát o vrcholku, jsem se rozhodl nakonec napsat. Myslím, že kvůli fotkám, které za to stojí, kvůli podělení se o možná nečekanné zážitky a zkušenosti, které jsme tu dnes nalezli a hlavně pro všechny, kteří do hor jezdí.  Chtěl bych, abyste si, pokud jste si dali čas report si přečíst, z něho vzali také zkušenost. Zkušenost, že ne vždy jde o to za každou cenu dobýt horu. A že cílem může být i to, že to všechno dopadne dobře.

Grossglockner je nádherná hora a věřím, že na Euroclimbing přidáme ještě letos report o zimním výstupu tímto krásným hřebenem (pozn.EC redakce: držíme palce!) .

[nggallery id=20]

Potřebná výbava na zdolání Stüdlgat:

60m lano

Sada 5 – 10 expresek ( záleží jak jste na tom s nutností zajišťování, nerozdali jsme v pomyslné délce více než dvě. )

Sadu vklíněnců

Pár smyček – nutností

Helma a cepín ( minimálně ho upotřebíte 100% ve vrcholové části )

Lezecké ABS ( sedák, 2xHMS, osma, odsedka)

Opravdu dobré pohorky !  ( lezečky tu nikde neupotřebíte )

Poznámka:

Připravte se za dobrých podmínek na lezení max do 4- UIAA. Za zhoršených podmínek opravdu až 6UIAA!! Proto doporučuji zvážit svoje zdatnosti s ohledem na podmínky. Sestup není žádná sranda. Doporučuji a sám tak příště učiním, zvolit pro výstup ideálně jarní-letní měsíce. Optat se na stav výstupové cesty na chatě je dobrý nápad. Pokud to otáčí i Rakušané, tak to asi bude oříšek :).  Další možnost je do toho jít v zimě, ale to už bude o cepínech.

Za největší překážkou tedy považuji všudy přítomnou nedostatečnou vrstvu ledu, která Vás tu může zejména na podzim potkat.

Věřím, že za jiných podmínek ( léto, jaro ) to je nádherný a „lehký“ výstup, který stojí za povšimnutí.

Text: Tomáš Kubec
Foto: archiv autora