Podzimní Sardinie – jehla Aguglia

Ve čtvrtek 21.10.2010 jsem vyrazila s partou osmi lezců za lezením na Sardínii, užít si lezení na prohřáté skále a koupání v moři. S výbornou partou lezčíků jsem zažila za devět dní víc než jsem čekala, návštěva Florencie, prohlídka Pisi, zakázané spaní na pláži v Cala Gonone, úprk před carabinierama, výborné domácí kozí a ovčí sýry, povedený rest day s výstupem na neznámou horu (sestup byl hodně zajímavý), nákup vín ve stáčírně v oblasti Jerzu, ale hlavně náročně lezení v parádních oblastech krásné Sardíniie. Napsat by šlo o každé oblasti hodně a hodně řádků, já si vyberu pouze jednu, a to výstup na Sardinskou jehlu Agugliu. Důvod – byla to prostě pecka!!

Aguglia sardinská krasavice – bellissime

Po dvou dnech strávených v Cala Gonone prcháme přes hory za dalším cílem našeho lezení, na Sardinskou jehlu Agugliu. Po úprku z Cala Gonone přespáváme ve slepé uličce poblíž města Baunei. Brzké ranní probuzení za zvuku kravích zvonců nepřidá na rychlosti ranních rozjezdů osmi členné skupiny, jenže ty snídaně byly tak parádní a pohodové, že se ani nedivím, že nám to trvalo tak dlouho. Po snídani míříme za hledáním a výlezem na Augliu. Průjezd horským městem Baunei s úzkými uličkami je kapánek adrenalinový, v uličkách je místo jen na náš tranzit, zavřu oči, ono to nějak dopadne :-) Po vymotání se a přežití uliček v Baunei míříme směrem k jedné z nejhezčích pláží na Sardínii, k pláži Cala Goloritze. Už v autě se dohadujeme, kterými cestami čtyři dvojky Agugliu pokoří, začínám chytat paniku, neb jiné obtížnosti lezení než numera 6b a 6c při domluvě jak na tu krasavici vylézt nepadají. Co já tam budu dělat, klasifikace na Sardínii je pro mě celkem obtížná, v duchu si říkám že se na lezení vybodnu a užiji si koupání v moři, přemluvím Pavču ke koupání a Johny s Jirkou si můžou ta 6béčka a 6céčka užít i bez našich maličkostí. Svůj plán navrhnu Jirkovi, striktně zamítnuto. „Řekl jsem Raduno, že na Agugliu lezeme spolu, to vysápeš“ …hmmm super, nějak bylo nějak bude.

…pohoda klídek tabáček :-)

Ani ne po dlouhém hledání – vše je celkem dobře značeno, míříme šotolinovou cestou k místu, kde necháme auto. K našemu velkému překvapení na konci šotolinové cesty narazíme na kemp, chtějí 12 euro za 8 lidí, auto a stany!!! Skvělý a pitná voda a za 1 éčko i voda teplá!!, ta teda moc netekla :-)) Rychle zabalíme lezení a vydáváme se na hodinový pochod přes kopec k vytouženému cíli. Cesta je dobře značená, ale hodně strmá, potkáváme všudy přítomná prasata, která jsou opravdu všude. Míjíme nádherné skalní útvary, korkové duby a už ji vidíme! Nad mořem se majestátně ve slunci vyhřívá šedobílá krasavice AGUGLIA. Nádhera!!! Už jsme pod ní, nakonec Jirka vybírá „nejlehčí“ variantu lezení na krasavici.

Nahoru se dostaneš, i kdybych tě měl vynést…

Pár délek za 5c a jedna za 6c, to nějak zvládnu. Před nástupem do první dálky mám tep jak když jsem vykradla banku a v tašce mám 10 miliónů… no snad se uklidním. Jirka leze na jistotu, nejen první délku si dojišťuje vlastním jištěním. Já si v první délce sáhla na karábli, neb jsem byla rozstřelená povídáním o obtížném lezení, ale ono to zas takový masakr nebyl. Dolézám k Jirkovi na první štandu, měl výraz kluka, který dostal angličáka, o Aguglii básnil už doma, hrozně se na ni těšil a teď je tu. Tohle se musí nafotit, hloubka pod námi s modrozeleným mořem, modrá obloha…skvost. Jen ten vítr, kdyby nebyl. Já si naštěstí zabalila šustku, ve stínu je celkem frišno. Uděláme pár fotek a lezme dál. Už nevím, jestli to byla druhá nebo třetí délka, ve které potkáváme mramorový, vyhlazený komín. Prý nejlehčí cesta na věž, no nevím nevím, já tam pískala, jak píchlý čuník. Jirka to dal s přehledem – teda říkal, že mu cinkaly karáble jak se třásl strachy a na gatích má možná hnědý proužek, ale dal to fakt dobře.

…kuk na Kaila…že prý mu byla na štandu zima, za to já si topila v komíně :-)

A zase focení :-) …přežili jsme výlez po náhrobním kameni :-) Jirka trochu panikaří, že jsem v jiné cestě, ale nejsme, lezeme dál, nejtů ubývá a výšky přibývá, následuje dvojspára, kde zase já hákuju, po tom komínu už prostě nemůžu. Pak traverzík, moc hezký a zase focení a konečně normální lezení. Dvě parádní délky nádherného a vzdušného lezení. V jedné z délek potkáváme slaňujícího Ještěra Davida, který s Dančou a druhou dvojkou Majkl a Iva dali těžší cestu na Agugliiu. David hlásí, že na nás na štandu počkají, neb máme krátké lano a slanění by nám trvalo tak hodinu – jedna dvojka tu naší cestu pro obtížnost vzdala, tak máme jen pouhou 50tku. Po dvou parádních délkách dolézáme konečně na top, já sú tak šťastná!!! Myslela jsem, že Jirka bude mít kapánek větší radost, ale má v hlavě slanění a blížící se déšť. Rychle zapsat do knihy a udělat vrcholové foto. Pak sedáme do slanění a frčíme na štand, kde se mačkají čtyři sardinky – Danča, Ivka, Majkl a David, proslaňujeme až na zem a já jsem Davidovi, Danče, Míšovi a Ivče vděčná, že na nás na štandu počkali a půjčili lano.

tak to máme vole, manžáre vole, top vole, Aguglia vole, pankáči vole, hlavně se nehýbat vole, nebo spadneme dolu vole :-) … za volování se omlouvám, ale gruppo Sardinie 2010 pochopí :-)

Jsme zase na zemi, pocit z výlezu je nepopsatelný, nad krasavicí se začínají stahovat mračna a my máme před sebou hodinový pochoďák zpět do kempu, to netušíme, že to bude v hrozné bouřce, za tmy a že se nám Johnny ztratí, ale to už je zase jiná Sardinská epizoda. Já si pamatuji, že ten večer po příchodu do kempu a navrácení ztraceného „syna“ Johnyho byl parádní …kávička, vínko a spokojenost z nádherného zážitku z výstupu na tak krásnou věž.

mapka vyfocená do mobilu přišla vhod!!

Chtěla jsem poděkovat účastníkům Sardinského zájezdu a to Davidovi Michovskému, že nás odvezl na Sardošku a přivezl zase zpět, cesta byla hodně veselá, jízda po dvou kolech na benzínku!! A že došla nafta? …no což, vždyť se pro ní může dojít :-). Jak už jsme říkala, David je prostě persóna! Pavče Koukolíčkové, že se mi postarala o zásobu jídla, Johnnymu za neustálé zpestřování, ať zablouděním jeho osoby či vyprávěním o bílých žralocích, ale leze ti to hodně dobře Johnny, Danče Drobné, které jsem záviděla její lezení, leze skvěle!, připravila parádní plán kam se na Sardínii podívat…dík moc. Michaelovi Vyleťalovi, za jeho tlumočnický um, který mě vždycky pobavil a Ivče Kolorenčové hlavně za to, že v té bláznivé skupině byl někdo „normální“. Tý ženský to lezlo! Ivčo smekám!! A nakonec děkuji tomu „mému“ parťákovi Jirkovi von Kail, že mi nelezl na nervy, jen občas :-), že mě vysápal na Agugliu, že mě nechal tahat pár krásných cest a že zvládal ten můj humor a temperament…co, coo, cožé…klid Jiruno :-)

• celá fotodokumentace z lezení na Agugliu ZDE