Kombinace cest Stella 5- a Südgrat 5- na nejvyšší horu rakouských Totes Gebirge Großer Priel má jen asi tři lezecky zajímavější místa. Ve všech na nás loni čekal liják a nakonec se mu podařilo vyhnat nás kousek pod vrcholem. Takže letos začátkem srpna byl na řadě druhý pokus.
Spitzmauer 2.446 m (druhá nejvyšší hora Totes Gebirge a soused Großer Prielu). Chybí jen hvězdičky a nápis Paramount Pictures.
Pokud se rozhodnete jít na Priel právě touhle kombinací cest Stella a Südgrat, čeká vás spousta věcí. Dole rovinka a asfaltka jak na kolonádě, pak turistika s nezbytnými kamzíky a vodopády, horská chata Prielschutzhaus, cesta sutí i sněhem, pětidélková přejištěná Stella a dalších osm až deset délek v alpském stylu na Südgratu s velmi úsporným zajištěním (tam, kde je to opravdu potřeba, nýty jsou), nahoře dokonce i kousek ferraty (Südgrat se tu spojí s Bert-Rinesch Klettersteigem).
A když všechno dobře dopadne, budete stát na vrcholu ve výšce 2.515 m, zhruba dva výškové kilometry nad parkovištěm. Nakonec věty o „dlouhém a velmi krásném lezeckém dobrodružství“ se do průvodců nepíšou jen tak pro srandu kamzíků, žejo.
My už jsme z loňska znali skoro celou cestu (kromě vrcholu, krucinál), takže výstup na chatu Prielschutzhaus probíhal v klidu a mohli jsme se věnovat krásám zdejší krajiny.
Sluníčko vstává nad Mrtvým pohořím (Totes Gebirge).
Na chatě vaří docela slušně, čepuje se Eggenberg a za 1 € vhozené do kasičky se našinec může dvě minuty sprchovat teplou vodou. Pohoda byla tak velká, že jsme se rozhodli ráno si přispat a budíka jsme posunuli až na půl šestou.
Jasně, že je lepší vstávat dřív, kdo se peleší moc dlouho, toho chytne hic ještě na nástupu a je otázka, jestli pak není vhodnější jet třeba do Bibione. Tam je člověk taky celej mokrej a slanej a nemusí na zádech vláčet tunu železa a dvě lana.
V údolí se válí mraky (podle nových pravidel pravopisu se válejí, ale v praxi to vyjde skoro nastejno) a nahoře už to hřeje. Vypadá to, že dneska bude hezky (ano, tušíte správně, nebylo).
Kamzíci jsou v pohodě, teplota stoupá stejně rychle jako my a za chvíli jsme pod nástupem.
Červeně je (hodně přibližně) vyznačená Stella, Südgrat pokračuje doleva nahoru.
V téhle cestě není možné zabloudit. Nástup se dá podle průvodce najít snadno, Stella má nejty zhruba po třech centimetrech (no dobře, trošku dál od sebe, ale ne o moc, mně to stejně nevadí, když nepotřebuju, tak necvakám a nekritizuju) a pak už po hřebenu až nahoru.
Lucka jistí.
Ve spodní části se leze po plotnách a skála je tu krásná a pevná. Hřeben je rozbitý, ale tam už pod váma nikdo neleze a můžete dolů posílat šutrů kolik chcete.
Ausgesetzter Überhang 5- v osmé délce.
To je jediný převis v cestě. Je zajištěný dvěma borháky a jednou rezavou skobou, jištění je i na štandech pod ním i nad ním a chyty berou. Vážně jsme si ještě v tuhle chvíli mysleli, že letos nezmoknem.
Najednou mraky zleva zprava a první slejvák začal akorát, když jsem dolejzal poslední těžší místo ve dvanácté délce. Počkali jsme, až to přejde, a lezli dál. Bouřka taky počkala, ale jen dokud jsme nebyli až na ferratě, tam je to zajímavější, takže fofrem pryč (do té doby mi Lucka tvrdila, že nejištěná neleze, ale kecala, chtělo to jen správnou motivaci). A ty kroupy nás už vlastně ani moc nepřekvapily, spíš jsem se divil, že nepřišlo i zemětřesení, abysme to měli komplet. Goráčový kalhoty jsem vyndat nestihnul, čili jsem na tom byl stejně, jako kdybych právě přebrodil.
Lucka ve slušivém protipovodňovém ponču, Südgrat v pozadí.
Rozhodně nechceme riskovat, že nevyjde ani druhej pokus, takže jdeme dál. Nějaký El Ňiňo nebo Kyrill nás nerozhází (podle nových pravidel pravopisu nás nerozházejí, ale o tom už byla řeč).
Na vrcholu je viditelnost jak na plavečáku v páře a vrcholový kříž přímo vybízí k zamyšlení o postavení křesťanství v postmoderní společnosti. Upřímně řečeno, v tomhle počasí by za chvíli padnul každej, včetně nás, takže jdem dolu.
Počasí už předvedlo všechno, co umělo, déšť chvílema ustává, s večerem přibývá světla a kousek nad chatou dokonce vykoukne sluníčko.
Duha nad Ostrawitz 1.823 m, bo kurva v ten raz svitilo i pršelo, cype.
Celý další den jsme čekali, jestli přestane pršet. Nepřestalo. Pršelo i další ráno až do té doby, než jsme sestoupili. Když mělo počasí jistotu, že už se nevrátíme, udělalo se hezky. Do Hinterstoderu jsme docházeli v suchu a vedru.
Dolezná na Kampermaueru, Lucka v Hermeline 5+.
Popis cesty a průvodce je možné najít na Bergsteigen.at.
Berg Heil
Text a foto: Petr Freund
Článek původně vyšel na stránkách HO TJ Vodní stavby Tábor Štochejle.cz. S laskavým svolením autora jej přetiskujeme.
Svěží počtení! Po tomhle wégu jsme loni pošilhávali s Manažerkou. Konzumace měla proběhnout na ty upálený písmáky Kyrillo-Huso-Metudy. Jenže ouha, vod 2.000 sníh, mlha, déšť, takže proběhla jenom feráta na sousedního Paramounta. Další den taky děšťofičák čili úprch do Ennstalu, kde bylo krásně.
Hezkej článek.
pěkný, Totes Gebirge jsou super – v čele s Pühringer Hütte, moje oblíbené místo, ale já tam jezdím spíš kvůli kytkám a většinou teda taky pěkně zmoknu. Tak jste mi udělali radost, že se to netýká jen mě :)
Dík za příjemný čtení. (s Gipfelkreuzema se to má v Alpách tak, že opravovat už se nebudou a rovnou se pak vymění za půlměsíce)
Jakože náš soused od východu a severu ČLR a od jihu a západu Panarabské společenství nezávislých států? Aspoň holky nebudou muset vozit do v Alp kuklu, páč budou mít rovnou čádor nebo burku? Brrr…
Bude to doba plná emocí. Tanky se nebudou hledat.
…doba plná emocí, ale taky návratu k tradičním rodinným hodnotám. Žena se stěží podívá do obýváku, páč jí na to řetěz z kuchyně nebude stačit. A džendristky budou v internačních táborech na převýchově…
..ani v islámu už to není, co bývalo. Nedávno jsem četl o přelomovém rozsudku, kdy si žena vysoudila, že už nebude bita rákoskou sedm dní v týdnu, ale jenom tři. Chápete to??