ZASE TO EL CHORRO..

Krásně jsme si s Pecou plácli v listopadu na Dožínkovém večírku v Arnolticích a náš zimní čas v nejhorších měsících roku byl jasně nalajnovanej. Pak už jsem se jen těšil, až se nalodíme na letadlo společnosti WIZZ AIR do Madridu..

Přidal se k nám skejťák Korca, ze kterého se postupem času stal lezec s neskutečným drivtem a v Madridu, skoro tradičně, na nás čekal lezec z Ádru, toho času panský kočí na konzulátu. Tak nás protáhl Madridskýma uličkama, až se nám motaly šišky a břicha jsme měli plně nacpaný z místních pochoutek zvaných tapas. Panečku, to je ale krásný zvyk dostat ke každému pívu něco k jídlu. Taxi na letiště a pokračujem v krasoletu rovnou do Malagy, kde jsme měli zajištěný odvoz až na štand.

V Chorru už na nás čekalo překvapení v podobě totálně dočerna nadojeného vápence. Prý tu už měsíc prší. Věříme, že jsme přivezli pěkný počasí, tak jdem rovnou do skal a hned chvátíme naší první cestu. Klukům se nelíbí, že je to mokrý, ale vzpomínám si, že tam jeden suchej chyt byl. No, asi nebyl lepší program, než tedy najít suchou jeskyň s ohništěm a začít sušit, nosit zásoby zakoupené v nedaleké Aloře, topit, jíst a dospat spánkový deficit.

Další den bylo díky silnému nočnímu větru vše suché na troud. Vyrážíme tedy do nejbližšího sektoru Albercones hned nad tratí, chvátíme tu nějaké dvě cesty, nádhera. Jedna z nich je libové 7a+. Lezem, každý den střídáme sektory, cesty, akorát Mákinu se pořád vyhýbáme, protože se bojíme v tomto zesláblém, saláto-lezeckém stavu, pohybu v převisu. Lednové Chorro je lezcům přímo nakloněné.

V místním refu, kam jsme dřív chodili, slušně podražili, a tak všichni chodí do campu a my také. Zdá se, že lepší obsluhu jsem v této oblasti za ty roky nezažil. Netvrdím to jen já. Anglánka Luci je velmi obětavá. Nakonec jsme měli ranní kávy zdarma za poskytnutí několika lezeckých fotek, které jsme tu pořídili. Že prý je tu vystaví – tak uvidíme.

Jinak, pro největší pacienty, je tu možnost si zdarma zapůjčit vrtačku a nákup nýtů – jeden za 2.50 E v místním lezeckém krámě. Hm, to je ale podpora v lezení. Asi správce oblasti, dělá to pro rozvoj, né né, dělá to nezištně, takže stačí pouhá občanka nebo pas. To je pohoda. Já se dozvěděl, že v Labáku máme vrtačku, až když jí bývalému správci ukradli těsně před odevzdáním.

No, nakonec jsme tady žádnou cestu neudělali, ale větší radost by z tohoto nepočinu měl někdo doma. Týpek z krámu je moc fajn, má menší vadu řeči, což nás přimělo mluvit oba dny resetdaye německošpanělštinou a dochechtali jsme se až do jeskyně, kterou nám okupovali fakt divní Španělé z Malagy, co sem občas asi přijedou na víkend. Všecky věci máme na hromadě před jeskyní a obtloustlej Španěl, co si tam vodí malý kluky, nám tvrdí, že mu to tam patří. Samozřejmě žádnej papír ani výpis z katastru neměl, tak bohužel společně sdílíme jeskyň ještě několik hodin do jeho odjezdu, zřejmě do práce a pak už je to zase naše, ale my to tak neberem – je to jen jeskyně i když je zamčená. Nezbylo než založit teroristickou organizaci La cueva abierta – otevřená jeskyně, nabrat členy z řad všech národností a zmizet pár zámků a dveří. Raději si v Chorru jeskyň nezavírejte, pokud nechcete mít problém s teroristama…

Další den přijížděli další klasici z Ráje – Sucharda, Trnkič, Kublajchán a Fucky. Tak po ránu zase trošku resetujem kvalitním vejcem z Maroka a pak vyrážíme do Puema roca a trochu polejzáme. Silný déšť nás zahnal do campu, kde jsme rádi zůstali. Zase dva dny resetday a totální nádoj nejen skal. Raději jdu spát úplně ven, abych mohl přivítat slunce, depka z dvojdenního resetu byla strašná.

A povedlo se – svítí slunce a zádumčivost je pryč. Vyrážim brzy ráno do přírodní sprchy v Albercones, abych si ten den ještě víc vymodeloval. Kafčo, poslat pohledy a hurá do Encatadas, pro mě úplně nový sektor. Krása střídá nádheru! Potkáváme tu lezce, který nemá asi na lezečky, a tak leze 7b+ naboso. Prý má nejhustší přelezy právě takhle. To je ale klasik, no ne?
Večír paříme na parkáči s místním Španělem, co hraje špičkově flamengo na kytáru. Tak taky nějak s Kubou dáváme dohromady špičkový houbičky.

Vyprávěl nám o novém projektu EU, kde v El Chorru opraví Camino del rey, rozšíří camp až k jeskyním, ty samozřejmě zruší, rozšíří tunely i pro pěší, vyrostou tu hotely atd. Na některých věcech se tam bez pochyb už začíná dělat. To byl ale zase krásnej den.

Konečně se stěhujem na Makinodromo. Výnos matroše a potravin je tak krutej, že ani nelezem. Neva, je krásně, opalovačka, romantika a může se vyrazit na fiestu do campu. Kouzelník hodil medík na stůl a tradá. Ani nevim, byla mela, ale nakonec na mě čeká Mákino a tam spousty lezení, dobrýho jídla a výborný vody z krapasu v Lourdes.

Takže Makino by se mělo přejmenovat na Magiko, protože je to tady opravdovej ráj a největší magie pro lezce, jaká může být. Probouzet se pod těma nádhernýma cestama a v noci si eště o nich nechat zdát. Dny opalovačky a lezení, prostě nádhera, až se to ráno vymodelovalo na mlhu, co by se dala krájet a 100% humiditu, tak spíš v rámci pívoabstinenčního stavu hlasujem nakonec pro výlet do Chorra, když v tom vstoupil na scénu Bárný s 12litronama a bylo po výletu, zaplať pánbůh.

Celkem slušnej výstup s vymknutym kotníkem, opuchlym jak čertovo kopyto, „je to asi blázen“. Během chvíle začala být i podmínka na lezení,  sluníčko, hurá do Punk streetu, tak trošku na Ulmana. Škoda, že to nebylo delší a těžší, ale to jsem asi musel trošku bejt.. Čas letí, voda padá, slunce svítí my lezem. Sauna, rybolov v režii Peci a Korci dělá z tohoto zájezdu nadstandard.

Ještě Los Bloques, El Inviento a čas letí a často padá voda, nakonec jsou v celym El Chorru suchý 2 cesty, povodně a sesuvy půdy. V díře v počasí Pavlik s Korcou vyráží do Zepelinu, ale spláchne je déšť, ve kterém se nakonec všichni stěhujem dolu do hospy v campu a residence Casa Blanka pomerančový princezny z Chorra, Palla, Tortilla de patata, kořalka, tradiční camping, kde bylo spíše malý velký Česko, dokonce poslední večer i obsluha.
To byl zase zájezd…

Pokořili jsme 56 cest od 6b – 7b+, nutno podotknout, že některé jsme museli lézt několikrát a nakonec se to stejně nepodařilo v kuse. Nicméně, poznali jsme tu zase parádní lidičky jako Žižiho, Houbu, Danču, Lukase atd.. Jsem tu po tolikátý a zase se mi tady líbilo.

Po cestě na letiště vypadá Andalusie jako Česko při záplavách, déšť, rozvodněné řeky, pomeranče, co vypadají jako rýže v řádkách vody. Letadlo letí a my se řítíme přímo do konce tuhý zimy.

Občas, když se kouknu z okna, jsem trochu překvapenej, co je to za haldu. Udělám si do termosky čaj a půjdu se podívat, co je suchý a na nějaký ty projektíky, aby jsme udělali nějaký nový hezký cesty, když máme toho novýho správce.

Tak ještě pár obrázků..

Autor článku na Polvorinu

Pohled na Makino a Ardales

Vlevo Na Rada v Punk Streetu, vpravo Péťa v Life is sweet

Dva záběry z Trainspottingu

Tohle je současný stav Královské stezky…

Naše banda – zleva Vápník, Peca a Korcau

Z Arabeu

A jeden obrázek z Los Bloques

Foto (c) archiv autora