Na stránkách horosvazu je kalendář termínů závodů v soutěžním skialpinismu. Historie této discipliny v severních Čechách je pro mě spojena se jménem René Bulíř z Liberce, nadšeného organizátora takových soutěží v osmdesátých létech. Byla to doba, kdy žádný z účastníků neměl klasickou skialpinistickou výstroj, ale pro závody, spojující „obří“ slalom, lezení s přesunem 30km na lyžích s lezeckou výstrojí a běh na lyžích, bylo nadšení nemalé.
V roce 1984 již platila soutěžní pravidla (Soutěžní řád skialpinistických soutěží pořádaných z pověření HS SKV ČSTV v podmínkách Severočeského kraje), která se podstatně lišila od pravidel současných. Byly to závody dvojic, soutěžících v disciplinách:
a/ Ve sjezdu – dvojice na sjezdových lyžích musely být navázány na horolezecké lano min. 20 m, s lyžařskými holemi, trať určena brankami a se jely se dvě kola
b/ V dálkovém přesunu na lyžích k určenému skalnímu objektu, kde byla možnost výběru cest různé kvalifikace, obtížnost přelezené cesty se započítávala. Cesta tam a zpět byla časově limitovana
c/ V běhu na lyžích, startovaném v pořadí, určeném ztrátou ve sjezdu a obtížnosti lezení – dojezd druhého z družstva byl pořadím v celém závodě.
Na startu běžecké etapy 1984
Když do Děčína dorazily propozice na závody v únoru 1984, byl jsem vlastně jediným zájemcem (obří slalom asi nebyl silnou stránkou naprosté většiny členů HO Děčín), ale risknul jsem to a parťáka Martina z Liberce, který byl také lichý, jsem našel až před startem u sjezdovky v Horním Porubném. Sjezd navázaných dvojic vedl ke krásným efektním držkopádům, kde při vymotávání z lan utíkaly nejen vteřiny, ale skoro minuty. Po sjezdu následovalo přemístění do Pyramidy na Jizerku. Druhý den se jelo na lyžích k Ořešáku na Zahradní věž.
U Zahradní věže 1984
Aby přibývaly bodíky, lezli jsme nějakou šestku, asi Hradilovu spáru. Většina se vrhala na lehké cesty, které se na zasněžené skále rychle měnily v ledové skluzavky. V další etapě se moc nedařilo, celkově jsme byli šestí. V ženské kategorii Dáša (už nebyla v HO Děčín) závodila s Šárkou Sudovou z Prahy, byly první.
Cíl – 1984
Na dalšího ročník jsme jeli z Děčína s Karlem Hladíkem, v druhé etapě jsme lezli na Zahradní věž Špitálskou cestu a v závěrečné etapě jsme jedno družstvo předběhli a byli jsme celkově zase šestí. Dáša s libereckou Lenkou Novotnou byly zase první. V tomto ročníku se vyřádilo počasí – chvíli nad nulou, pak -15 a pak drobný déšť – výsledkem bylo, že u zledovatělých aut nešly otevírat dveře a silnice do Polubného byla nesjízdná, následoval hromadný přesun po zledovatělé silnici na lyžích a s druhými lyžemi jako přítěží (plus lezecký ranec) do civilizace, pro auta se pak jezdilo další týden, až to povolilo a silnici posypali.
V Děčíně se podařilo podnítit určité nadšení, parta se vydala vyhledávat vhodný terén pro skialpinistický závod do okolí Jedlové. Terény jsme našli, ale elán vyprchal a k žádné konkrétní akci nedošlo.
P.S. Najde se nějaký další pamětník, který by upřesnil a doplnil informace o počátcích „skialpinistických závodů“?
Zdeněk Kropáček