Skialpový výlet do Vysokých Taur

Tento výlet byl konečně tím pravým skialpovým víkendem tak, jak jsem si ho představoval a hlavně mým prvním do Alp s pořádným vybavením. Člověk si totiž ty sjezdy ve šněrovacích skeletech moc neužije, i když nakonec o sjezdy ani tak moc nešlo.

První teplý jarní víkend letos a všichni lezci na skalách. My však vyrážíme do Rakouska na chatu Rudolfshütte ve složení Milan Týce, Martin Švec a já. V plánu máme vystoupat lehkými skialpovými túrami na Hoher Sonnblick a druhý den na Hohe Furleg – další kopec v okolí.

Cestou na vrchol, Martin stále s úsměvem

V noci dorážíme na parkoviště pod lanovku a za lehkého mrholení usínáme ve spacákách. Ráno docela mlha, ale parkoviště je plné a všichni s lyžemi vyrážejí nahoru. Rychle zabalíme a s očekáváním lepšího počasí vyjíždíme lanovkou na chatu. Počasí zatím nic moc, ale to nám vyhovuje, neboť se musíme ubytovat, přebalit a vyrazit. Problém hned při ubytování, naše rezervace je pouze nabídkou, čehož jsme si nevšimli a kterou jsme měli ještě poté potvrdit. Trochu nám to kazí náladu, a tak rozhodnutí co s tím necháme až navečer. Slunko se prodírá mezi mraky a vypadá to, že nahoře bude pěkný den. Batohy přebalíme a hned nasazujeme pásy a zařazujeme se do zástupu dalších lyžařů.

Milan dříč

Cesta nahoru je klidná, s báglem trochu makačka do kopce, ale jde to. Postupně ze sebe svlékáme skoro všechno oblečení a jdeme jen v tričku a rozepnutých kalhotách. Po dvou hodinkách je čas oběda, a tak pod závěrečným výšvihem dáváme lehkou svačinku a znovu se mažeme krémem. Nikam nespěcháme, počasí nás netlačí a vrchol je nadosah. Závěrečný výstup na Sonnblick je trochu strmý, na lyžích ho kličkujeme až na hranu, kde sundáme lyže a posledních dvacet metrů po hřebínku vystoupáme po svých.

Vrchol Hoher Sonnblick 3.088 m.n.m.

Na vrcholu Hoher Sonblicku (3.088 m.n.m) se společně fotíme a vychutnáváme parádní výhledy na celé rakouské Alpy a snažíme se poznávat jednotlivé kopce. Máme ještě dost času a tak se rychle rozhodujeme sjet dolu a vystoupat ještě na vedlejší vrchol Granatspitze. Sjezd z vrcholu Sonnblicku je docela strmý a jsou v něm vyježděné boule od ostatních skialpinistů. I tak se na to těšíme a bez problémů si to užíváme. Mám stejný pocit jako na biku, když se bojím, tak jedu blbě, když to pustím, jde to jak po másle.

Sjezd ze Sonnblicku, uprostřed vrchol Granatspitz

V sedle mezi vrcholy zase nandáváme pásy, tahle činnost mě fakt nebaví a k závěrečnému hřebeni na Granat to jen pár stovek metrů. Dvojkový hřeben je vyšlapaný od ostatních, přesto pěkně oklouzaný a mačky v báglu pod stěnou by se možná hodily, aspoň že jsem si vzal cepín. Na vrcholu Granatspitze (3.086 m.n.m) už je prázdno.

Svačinka pod Sonnblickem

Opět rychlé foto u kříže a už se těšíme na krásnej dlouhej sjezd v prašánku na chatu. Prvních dvě stě metrů si užíváme super sjezd jak v peřince. Bohužel zbytek cesty na chatu je hnus v těžkém sněhu, ze kterého nejdou vyndat ani lyže, ani po nich skákat, takže začíná trápení s jediným cílem: být co nejdříve na chatě. Situace z rána s ubytováním se nezlepšila, ale je to jen o penězích, takže místo lágru uleháme na pokoji s televizí a sprchou:-) Aspoň že v ceně byla výborná večeře.

Hřebínek na Granatspitze

Už večer se začíná do chaty opírat silný vítr, který neustává ani ráno. Mrknu z okna a všude jen mlíko, hmm, tak to bude paráda. I přesto se rozhodujeme, že to vyzkoušíme. Venku se nedá skoro stát, ale hůlky pomáhají s rovnováhou. Jsem ze včerejška ještě unavený, a tak nevím zda jít na vrchol nebo jen kousek doprovodit Martina. Dnešní cíl vrchol Hohe Furleg je jedním z nejbližších od chaty a zástupy skialpinistů dnes nejsou. Doprovázím Martina na rozcestí a přemýšlím o návratu, včerejší únava je znát, i když nohy a dech jsou na tom naopak lépe. Nedá mi to a ještě kousek ho doprovodím k jezeru, tam se rozhoduju posunout se nad svah, abych si aspoň něco hezkého sjel. A pak ho takhle po kouskách doprovázím až na vrchol.

Větrný hřeben na Hohe Furleg

Trochu mi zatrne při výšvihu strání, která je jako led od větru a protože jsme včera tahali batoh plný zbytečností, tak dnes pro změnu nalehko a haršajzny na chatě. Co se dá dělat, naštěstí nový pásy drží dobře, poslední zatáčka mi trvala sice déle, protože už to fakt klouzalo a pode mnou svah plný kamenů, ale nakonec se podařilo. Víc štěstí než moudrosti, říkám si. Vrchol už je nadosah ruky a tak rychle nahoru, zde ve výšce 2.943 m.n.m fouká jako prase, tak rychlé foto již se sluníčkem, ale stejně jsme si ho moc neužili. Mám radost, že jsem Martina doprovodil až sem, vděčím mu za vrchol.

Není na co čekat cesta do Ústí dlouhá, tak rychle pásy dolů a už se těším na sjezd, bohužel si ho opět nevychutnáváme a naopak je horší než včera, protože sníh je ztvrdlý na kost a včerejší stopy po lyžích jsou vytesané jak do kamene a přes tento povrch se musíme dostat až k chatě, což se daří, ale kolena brečej. Na chatě pobalíme bágly a po sjezdovce sjíždíme až k autu a Milan nás dováží v pořádku dom, díky.

text: Michael Vyleťal a Martin Švec