Vánoční skialpy v Berchtesgadenu

Zima v roce 2010 začala v Čechách docela rychle a na vánoce bylo všude plno sněhu, tak jsme se rozhodli vyrazit na skiapy hned po Štědrém večeru. Jedem ve složení Martin Švec, David Ještěrka Michovský a já směrem do Alp, vybrali jsme Berchtesgaden. Na místo dorážíme odpoledne a už je všem jasné, že toho sněhu tady není moc a všichni bychom byli rádi klidně za Telnici. I tak se ale rychle převlíkneme a jdeme si alespoň projít část naší zítřejší trasy.

To jsme byli ještě vysmátí

Cesta vede po silnici s drobným štěrkem, tak hned testujeme výdrž pásů, ale pak pokračujeme po sjezdovce a to už funíme strmě vzhůru, škoda jen mlhy, protože tuším za zády pěkné rozhledy.

První den nebylo úplně ideálně

Vydrží nám to dvě hodinky, a když začne tma je nejvyšší čas to otočit a začít shánět nějaký nocleh, který jsme sehnali za 20 eur, sice nebylo moc teplo, ale snídaně dobrá.

Ráno vstáváme strašně brzo, snad se svítáním, snídaně a rychle zpátky na parkoviště Hinterbrand 1.120 m.n.m., výchozí místo výletu. Počasí se trochu zlepšilo, mlha vystoupala výš a tak bylo aspoň trochu vidět. Cestu podél sjezdovky už známe a tak zas jen funíme nahoru ke konečné stanici lanovky a pak už jen mimo civilizaci.

Trochu nás štvalo, že Martin kouří

Jak stoupla mlha výš, tak nahoře nebylo moc vidět, ale směr jsme měli a traverzovitě se houpeme směrem k chatě Carl-von-Stahlhaus 1.733 m.n.m. Ta měla být naším útočištěm na tomto výletě, ale bohužel byla plná. Nahoře to pěkně fouká a podle stop to vypadá, že z chaty ještě nikdo nevyrazil. Hledáme tudíž cestu a docela se nám to daří až do místa s klečí, v ní bloudíme, což je s lyžemi paráda. Tak je sundáváme, to je snad ještě horší, protože se propadáme a ve tvářích se objevují první vrásky.

Tudy trasa asi nevede

Nakonec Marťas nějakou jakš takš cestu našel, a my Ještěrem poté co jsme se vyhrabali z kleče, pokračujeme za ním. Po překonání týhle pasti nalézáme cestu a míříme dál k vrcholu. V zádech vidíme první spáče z chaty, ti ale cestu znají a ještě mají našlápnuto, tak nás předběhnou, aspoň prorazí cestu, stejně na nás čekali za okny vyhřáté chaty. Vítr nás stále bije do obličeje a je docela mrazivý. Sleduju Ještěra jak má velikánskýho holuba u nosu a pořád se mu zvětšuje, při bližším ohledání zjišťujeme, že to je náznak omrzliny, bylo to způsobené hlavně tím větrem během chvilky.

Nádherná barvička

Naštěstí jsme sebou měli kuklu a na zpáteční cestě byl už nos jen červený, později se jen sloupala kůže a žádná plastická operace neproběhla. Ještě pár vejškových metrů už s dostatkem prašanu a vrchol Schneibstein 2.267 m.n.m. je za odměnu.

Vrchol Schneibstein 2.267 m.n.m.

Na vrcholu jen rychlá fotka kvůli větru a nosu a fofrem dolů. Cesta dolů byla možná i zajímavější, nahoře hodně sněhu tak pár obloučků v prašánku, ale ten prosincový jen schoval kameny a tak jsme dole počítali rejhy. Cestou se ještě stavíme na pivko v chatě a pak co nejrychleji dolu, protože jsme jeli hledat ubytko až do Berchtesgadenu a hlavně se v tyto sváteční dny pobavit a naplánovat další den.

Bylo potřeba dobře naplánovat trasu

Ubytování se tentokráte hledalo složitěji, byla už tma, ale nakonec 30 eur na osobu to jde, akorát zas vymrzlej pokoj, sprcha a hurá do hospody. Dorazili jsme do té nejbližší a dobře jsme udělali, hospoda plná, němci se scházejí s rodinami asi po hospodách. Pivo telko proudem, trochu nás pak překvapila servírka, když promluvila slovensky, ale jinak moc pěknej večírek. Vzhledem k dobré náladě vybíráme zítřejší túru s převýšením 1500 metrů.

Večírek jak má být

Ráno se nám samozřejmě nechtělo, ale cíl daleko, cesta dom před námi a tak kolem deváté nasazujeme lyže a vyrážíme na dnešní cíl Skischartl 2.225 m.n.m., což je jen takový široký žlab mezi Watzmannem a  Kleine Watzmannem. Jdeme z parkoviště Wh. Hammerstiel 750 m.n.m. lesem na třech centimetrech sněhu, něco ledu a zmrzlé hlíny, ale zas nám náladu zvedá úplně modrá obloha, sluníčko a parádní výhledy na Watzmann, tohle na tom miluju nejvíc. Sněhu přibývalo, což potěší hlavně pásy, na druhou stranu nás však předběhla babička se sáňkama a to nás fakt srazilo do kolen, naštěstí byla rychle pryč. My ještě chvíli pokračujeme po silnici, ale pak odbočíme do závěrečného stoupání, kde se drží starej zledovaťělej sníh v takovém vyjetém korytu a cesta se stává bojem o život s pocitem něco mezi naštvaností a bezradnosti pohnout se z místa.

Nahoru to šlo blbě, dolů ještě hůř

Nějak to ale zvládáme, i když už jsou cítit nastoupané metry v nohou. Nyní už se ale projevuje morálka, Martin je na tom výborně a když na nás čeká, tak si vychutnává jednu balenou a občas řekne něco v tom stylu, že čas už pokročil a cesta dom je dlouhá. Mě je do jedno, když se řekne otočit, tak otočím a možná budu rád. Když to ale nevysloví všichni, tak je jasné, že jdeme nahoru. Ještěrka toho má plný zuby, protože má blbý pásy, který mu kloužou, ale za žádnou cenu se nevzdává. Co se dá dělat, musíme nahoru. Martin nás vždy podlomí dalším cigárkem, nyní na hranici lesa a tvrdí něco o deseti minutách, že se nestydí……Nyní už vidíme cíl cesty a to potěší, už totiž cítíme jak se nám krátí čas a závěrečný stoupák nebude zadarmo a pak ještě uvidíme jak to bude se sjezdem.

Cíl se blíží

Potkáváme vracející se skialpinisty, pokecám s jednou z děvčat o kamenech a podmínkách, kluci závidí, mě se pak ale stoupá lehčeji a kluci se mi stále smějou. Posledních pár zatáček už je strmých, těším se na sjezd, vybírám kudy to bude nejlepší. V cíli zas Martin čeká, nalejvá čaj a kecáme, že to za tu dřinu stálo, že to jsou ty nádherné chvíle proč stoupáme.

Už jen pár kroků

Sledujeme Ještěra, kterýmu pořád jezdej pásy spíš dolu než nahoru, ale bojuje, má fakt pevnou vůli. Teď už jen rychle zabalit a fofrem dolů ať toho stihneme co nejvíc ještě za světla. Nahoře bylo sněhu už dost a tak jsme si sjezd užili, skákali jsme, blbli jsme.

Sjezd byl za odměnu

Dole pak už bylo sněhu méně a opět kameny, tak nic moc a cestou spíše přibývaly. Ale zas padla tma, tak už to nebylo tak hrozný. Pak už jen cesta dom, díky kluci!