„Beskydská sedmička“ – kdo nezkusil, nepochopí….

Je pátek 7. 9. 2012 a já vstávám po krátkém spánku, abych vyrazil nočním spojem ve 4:22 na hlavák. Obouvám nové běžecké boty Salomon XA Pro 3D MID GTX Ultra, beru krosnu na záda a koukám po lyžařských holých u dveří. Chvilku váhám, následně je však beru do ruky a vyrážím z bytu. Cestou se divím kolik lidí, je tak brzo ráno vzhůru.

5:16: sláva, jsem na hlavním nádraží! V davu cestujících netrpělivě vyhlížím své kolegy. Jsou tu, každý s krosnou a posmívají se mým holím na sjezdovku. Přejdu to s úsměvem, protože tuším, kde nás smích přejde. Tedy hurá v před, na 5. koleji již čeká vlak Regiojet směr Ostrava.

Cestování s Regiojetem mě mile překvapilo, za nižší cenu než mají české dráhy, dostanete vyšší komfort. Navíc vyrazíte i dojedete v čas, což se mi s ČD již dlouho nestalo. Relaxační kupé má jen 4 místa, takže můžeme v klidu probrat strategii mazání farmaceutickou vazelínou a slečna, jenž s námi v kupé cestuje, se aspoň nebude nudit. J K tomu jen dodám, že jsme nikdo z nás podobný přechod nikdy neabsolvoval, proto rada od organizátorů ve stylu: „Kdo maže, ten dojde!“, působila poněkud humorně. Dnes bych k tomu jen dodal, jo něco na tom bude!

Atmosféra ve „Frenu“

Ještě trocha kodrcání lokálními spoji a konečně spatřujeme krásné beskydské vrchy. Aniž by si to člověk uvědomoval, za denního světla vidíme stáda ovcí a na úpatí zelených svahů, těch svahů, které budeme v noci tak trochu proklínat. Nyní jsme však plni sil a optimismu.

Ve Frenštátu je už cítit takovéto napětí před startem. Za rychlý průběh registrace musím organizátory náležitě pochválit, rychlost ubytování v městském kempu je již o poznání horší. Rozbalíme stan a hurá načerpat poslední hodiny spánku.

Tak kdy už bude start?

Z Frenštátu se celé procesí 3000 odvážlivců vydává vlakem na start v Třinci. Tady byli na pořadu proslovy celebrit, česká hymna, požehnání kněze a instrukce od Libora Uhra. Je to tu, padla 22. hodina, Karel Loprais nakopl svoji Tatrovku a vyvedl průvod směrem do tmy. V tuto chvíli máme za sebou již několik kilometrů pochodů z vlaku, na vlak atd. Cca po 15 minutách pochodu pod lampami, jsem neustálými připomínkami přiměl Martina, aby usoudil, že čelovka bude co nevidět potřeba.

Trvá to ještě dalších 15 minut, než dojdeme pod Malý Javorový. V tu chvíli se naskytl úchvatný pohled. My ještě nejsme na měřeném startu a před námi se na kopci táhne menší had svítících čelovek. To je kategorie sport a týmy bláznů, kteří B7 berou během. V tu chvíli mi hlavou proběhl film The 13th Warrior, kde na vikingy útočí nepřátelé s pochodněmi.

Při té myšlence jsme ani nepostřehli, že je první čipová kontrola za námi a začal nám běžet regulérní čas.

První výšlap

No a co by mohlo být hezčího v horách než pořádná sjezdovka? Teprve teď to celé začalo, šlapeme do kopce podobající se spíše trochu šikmé stěně. Nevadí, sil máme přeci dost a dav lidí nás tlačí dopředu. Co mě udivuje, že v půlce kopce vidíme první dobrovolníky otáčet a šlapat zpět, to je trochu brzy ne na to že to teprve začalo, ne?

Jak se ukázalo i my jsme se museli na vrcholku řádně vydýchat, ale opět se naskytl nádherný pohled, protože stojíte na vrcholku sjezdovky a pod vámi se táhne doslova nekonečný průvod čelovek. Dojde vám, že když vy už jste nahoře, je stále spousta lidí, kteří ještě stojí na kraji Třince. Zažil jsem tisíckrát ten slastný pocit pohledu z vrcholu kopce na krajinu pod sebou, ale tohle má v sobě ještě něco magického.

Přechod na Velký Javorový (1031m) mi připomínal spíše nedělní výlet s rodinou, jen za tmy. Poháněn euforií a vysokým stupněm nadšení, jsem mířil k rozcestí, kde se dočasně oddělí kategorie Sport od Hobby. Ač jsme byli jako trojice zapsáni v kategorii Hobby, instinktivně jsem se hnal k delší trase Sport. Parťáci mě včas zastavili a po krátké diskuzi vyrážíme po trase Hobby. Z pozdějších událostí musím uznat, že toto rozhodnutí bylo v celku rozumné.

Vše jde podle plánu…skoro

Do závodu jsme si zvolili jednoduchý cíl, dojít! Dle výpočtů v teple domova bychom měli celou trasu absolvovat za 25h levou zadní, no a 5 hodin zbude jako rezerva do časového limitu. Při výstupu na Ropici (1082m) Martina lehce píchlo v koleni. Nevadí, zatím se o nic vážného nejedná. Cestou dokonce padá déšť se sněhem.

Následuje první delší sestup do Morávky (475m), kde je první občerstvovačka. Tenhle sestup je z těch příjemnějších, prakticky vede po cestě. Nebo mi to tak v té noci připadlo. Každopádně jdete v naprosté tmě a máte jasný výhled na osvětlené ulice Ostravska. Závodníci jsou zde ještě dost natlačení za sebou a v jednom užším a prudším místě se to trochu naštosovalo. Nicméně s trochou vůle se i to dalo skousnout.

Dole v Morávce je první občerstvovací stanice, podobá se obřímu rautu s banány, melouny, sušenkami, čokoládou, hromadou müsli a barely s vodou nebo ionťákem. Zdrželi jsme se tu cca 15 minut, během kterých jsem vypil 0,5l vody, snědl 4 banány, několik kusů melounu, 2 sušenky, čokoládové bonbóny a kelímek s müsli. Vedle ovoce ležela krabice plná soli. V té chvíli mi to ještě přišlo zvláštní, ale prvně v životě jsem zkusil banán máčený v soli. Musím říci, že po té co cestou jíte jen sladké tyčinky, je tohle zatraceně dobrá pochoutka!

Dojedeno a hurá na Travný (1203m). A jak jinak než po sjezdovce :-D Je to velký zápřah na kolena i stehna, ale mě prostě sjezdovky baví v zimě i v létě! Pln sil pobíhám kolem davu a kontroluji, zda se náš tým drží pohromadě. Každý si při výstupu volí své tempo, takže občas někdo musí chvilku počkat. Zatím máme skvělý čas, jsme o hodinu před plánem.

To se však brzo změnilo. Před vrcholem Martina píchlo v koleni celkem silně a za pár let co jej znám, jsem prvně viděl v jeho tváři výraz: „Hele tohle asi nedám“. Co se dá dělat, přeci jen jsme tým, takže co s tím? Nevěřil jsem tomu, že použiju povinnou výbavu a to hned na třetím kopci. Na řadu přišel stahovací obvaz a Martinovi jsme na chvíli vzali batoh. K vrcholu Travného zbývalo ještě dost výškových metrů, ale povedlo se a koleno utichlo.

Ještě nevyšlo slunce a už končíme?

Bohužel, když lezete do kopce po sjezdovce, musíte po další sjezdovce dolů. Nyní je před námi pád do vesnice Krásná (500m) a celkem krkolomné cestě. Z tohoto úseku si pamatuji jen, že se držím s pajdajícím Martinem pozadu a Honza to vzal svižnějším tempem dolů. V jedné části klesání jsme se úplně rozdělili. Po cca 20 minutách poznáváme v šeru Honzu čekajícího pod sjezdovkou. Naneštěstí při sběhu trefil vratký kámen a zvrtl si kotník.

Máme za sebou celou noc, cca 30 km a kolem 6:15 dorážíme do občerstvovačky v Krásné. I přes zranění jsme pořád napřed s časem. Při příchodu je nám proštípnuta kontrolní karta. Během cesty jsme jedli opět samé sladké tyčinky a bohužel mi již nezbyla žádná houska se salámem. Nevadí, první moje kroky vedou k banánům a „božské“ krabici se solí.

Je zde taky menší sál, kde to vypadá jak v polním lazaretu. Někteří zde svoji pouť opravdu končí. No a jak jsme na tom my? Po doplnění ionťáku netrpělivě čekám u venkovního stolu, kdy se objeví zbytek týmu. Honza přišel v celkem dobré náladě na to, že má zvrtnutý kotník. Zato Martinovi tak dlouhý sestup rozhodně nepomohl. V podstatě už hledal místo, kde staví autobus do Frenštátu.

Ale jo pár „chlapských“ vtipů, ujištění, že v nejhorším to na příští zastávce zabalíme a jdeme dál :)

Táhni a srůstej

Nyní se rychlost zraněných srovnala a tým šlape hezky pohromadě. Koukám vzhůru na nejvyšší bod B7, tyčí se tam Lysá hora (1324m). Z mého pohledu to je příjemný, i když celkem dlouhý výstup převážně po běžných kamenitých cestách. Ano celá trasa B7 vlastně vede po kamení! :-D

Světla rychle přibývá a můžeme si užívat krásu Beskyd. Postupně se dostáváme do tempa a nálada opět stoupá. Lysá hora je pověstná pro svoji větrnou nepříznivost, poprchávalo a foukal vítr, takže došlo na bundy. Jelikož mi moje softshellová bunda přišla jako moc velká zátěž, ponechal jsem ji ve Frenštátu a na cestu si vzal je velmi lehkou mikinu a rezervní triko. Naštěstí byla v záloze igelitová pláštěnka za 30 Kč. Trochu komické, zato praktické vybavení! Nepropustí vítr ani déšť a výšlapem se zahřejete.

 

Pod vrcholem je jeden strmější výšlap, jinak pohoda. U vrcholové boudy je fronta na teplé jídlo, na které se nám nechtělo čekat, takže přichází další zábavná část, sestup do Ostravice (410m). Nepříliš prudká cesta, zato se jde snad celou věčnost! Na konci sestupu mě dost nepříjemně začal tlačit kotník.

 

11:25 odjíždí autobus

V Ostravici jsme 10:05, máme za sebou 45 km. Byla zde k dispozici celá základní škola, takže jsme využili kupóny na teplou polévku a šli si hojit rány chodbu. Honza přišel s rozhodnutím, že to balí. Dlouhý sestup kotníku rozhodně neprospěl. Je tu možnost využít pořadatelský autobus a odjet pohodlně do Frenu. Můj je lehce otlačený od príma „vychytávky“ na vnitřku boty, ale nerad bych to zrovna tady otočil

V tu dobu Martin zapomněl na starosti s kolenem a byl odhodlán pokračovat. Dali jsme si tedy delší pauzu a v 11:00 vyšli před školu. Opět padlo pár „moudrých“ vět, několik úvah o idiotství a dokonce došlo i na požití brufenu. Donutili jsme Honzu dojít za vesnici, kde v něm opět vzplál zápal pro boj. Zatnul zuby a kráčel rychle směrem na Smrk (1276m).

Teprve teď začíná B7

Cesta na Smrk se rozhodně nedá zapomenout. Zaprvé je tu úžasná příroda, za druhé tam vedla naprosto šílená cesta! Tohle byl opravdu nejtěžší výšlap celé cesty. Běžná turistická cesta nejspíš připadla organizátorům moc nudná, proto připravili pár povedených „vtipů“. To si takhle jdete po serpentinách, koukáte na krajinu a najednou tu je odbočka kolmo vzhůru. Což, jednou jde o příjemné zpestření sobotního výletu. Když to ale přijde podruhé, navíc v mnohem horší variantě, říkáte si, jdu ještě správnou cestou?

Tak úplně správná nebyla, zatočili jsme jak stádo ovcí s davem povolenou zkratkou, která je v mapě s podtitulem „bez penalizace – mnohem horší cesta“. Přišlo mi to jako 30 minut lezení po žebříku. Když jsem se otočil a rozhlédl, měl jsem pocit, že přepadnu do propasti. Na konci téhle bláznivosti bylo 100 m chůze po rovině a zase další komický úsek.

Nádherný výhled do krajiny byl vykoupen úzkou kamenitou římsou. Vzpomněl jsem si, jak jsem jako malý chodil na Klíč v Lužických horách, ovšem po kamenném moři! Římsa nás dovedla k dalšímu kontrolnímu bodu na vrcholu Smrku. Tady na nás čekal Honza s tím, že brufen zabral a je připraven pokračovat dále v misi.

Konečně chvilka klidné chůze na rovinatém terénu hřebene. Je zde neskutečně úžasná příroda! A před námi opět padák dolů do Čeladné (510m). Tady došla invalidita i na mě. Kotník o sobě dal při sestupu dost vědět, můj dosavadní optimismus ustoupil do pozadí a přišli čistě teoretické úvahy na téma „Jde ignorovat bolest?“. Ne, nejde, ale jde použít ibalgin!

Než však začne působit, chvíli to trvá. Sestup dolů byl pro mě celkem masakr, zkoušel jsem běžet, skákat po jedné, různě našlapovat, jít pozadu a nepomohlo nic. Ve finále jsem zul jednu botu a s velkou úlevou šlapal 3 km po kamenech bez ní. Cestou vidím několik závodníků spát vedle cesty, tak jak padli.

Beskydských 0,5 km

Čeladná dosažena mezi 14 a 15h, za námi cca 60 km. Tady už jsme byli lehce za plánem. Nával šílenců byl velký, dali jsme polévku a v tu chvíli výtečné pivo! Pohrdl jsem banány a raději si u okénka poručil guláš. Morálka v týmu byla v dobrém stavu, takže jsme se rozhodli pokračovat. Navíc nám někdo řekl, že do Frenu je to optimistických 19 km.

Na tu vzdálenost by měla hravě stačit půlka camelbagu, proto jsem nebral zbytečnou zátěž. Před námi je tedy Čertův Mlýn (1205m). Tohle už je úsek, kdy nás nikdo nedeprimuje předbíháním, protože, když tě předběhne z kopce, do kopce předejdeš ty jeho. Zarazila mě jen cedule s nápisem vrchol 0,5 km, od které jsme šli ještě 2 km k vrcholu. S pocitem, že máme už 10 km za sebou a zbývá jen kousek do cíle, přicházíme ke kontrole za vrcholem Čertova Mlýna.

Tady jsem udělal osudovou chybu, když jsem se zeptal jednoho z kontrolorů kolik je to do cíle…Odpovědí mi bylo: „No, už jen 19 km.“ S výrazem zoufalství jsme sedli na všudy přítomné kamenné mohyly a položili otázku znova. V ten moment víte jistě, že prožijete v Beskydech ještě jednu noc a rozhodně nevíte, kolik kilometrů ještě půjdete.

Překonej sám sebe!

Ze zdravotních důvodů jsme tedy zvolili povolenou zkratku s penalizací a na Radhošt (1129m) nešli přes Ráztoku (580m), nýbrž po hřebenové stezce. Těsně před setměním přicházíme na Pustevny. Dáváme si pauzu a v hospodě probíráme s dalšími šílenci kde je hranice doporučeného množství brufenů. Začíná se rychle stmívat, když vyrážíme směr Radhošť.

 

Cestou je opět potřeba vybalit čelovky, tak tedy druhá noc je tu! Vždycky jsem se chtěl podívat na sochu Radegasta, nyní jsem ji jen zběžně vyfotil a pokračoval vstříc osudu. Volnějším tempem dorážíme na Radhošť, je tu jeden hotel, kostelík, cesta a sjezdovka. Hádejte, kudy vede cesta dolů!

Tenhle sestup byl tím nejhorším. Člověk je unavený, tlačí ho kotník a nejraději by se už viděl ve spacáku, místo toho však leze kolem vleku z kopce a pak po kamení dál. V posledním světle jsme zahlédli siluetu kopce, od kterého nás dělilo širší údolí. Pomyslel jsem si: „Ještě, že už máme 7 beskydských kopců nad 1000 m za sebou, tam bych fakt už nechtěl. V tu chvíli jsem netušil, že se jmenuje Velký Javorník, má „pouhých“ 918 m a je v trase B7 jako závěrečný bonus!

Život je jen náhoda

Ten sestup byl pro nás tak náročný, že když jsme narazili na silnici vedoucí přímo do Frenu málem bychom to vzdali. Vytáhl jsem mapu a s velkou dávkou únavy chybně označil naši polohu. Poslední kontrola pak vypadala blíž, než ve skutečnosti byla. Takže opět padlo pár dohadů o blbosti a nerozumu a šlo se na Velký Javorník (918m).

To už je část cesty, kdy si myslíte, že nic horšího než běžná cesta už nepřijde. Opak je pravdou i tady je potřeba stoupat kolmo vzhůru. Jediným potěšením mi pro tento úsek byla nová čelovka Led Lenser H7, která stále spolehlivě osvěcovala temný les.

Na vrcholu nás nadšeně vítala kontrola a blahopřála k úspěchu. Absolutně bez nálady na oslavy se jich ptám: „Kolik kilometrů je to do cíle?“. „Už jen 6 km.“ Po těchto slovech jsme ještě více znechucení zapadli do hospody na kofolu.

Tak tedy poslední úsek

Po 10 minutách vyrážíme opět po nejprudším svahu dolů. Odmítl jsem do sebe už ládovat Ibalgin, takže kotník bolí jako čert! Je to nemožné, ale dokonce předcházíme jiné týmy. Měl bych pociťovat euforii z blízkosti cíle, to se však neděje. Vyvolávám jedno sprosté slovo za druhým a odpočítávám každý kilometr.

Spásu přinesla cedule Frenštát pod Radhošťěm 2 km. Jo jenže po 2 km začalo teprve první osídlení v lese a vlekli jsme se ještě další kilometry přes město. Při tréninku jdu 6 km za 45 minut, tady to trvalo hodinu a půl! Nejhorší je, že právě začala neděle a my jdeme už od pátku.

Chvílemi jsme vypadali jako dav zombie hrnoucí se z lesa do města, s jejich typickou pajdavou chůzí. Při průchodem městem poněkud trpce reaguji na pochvaly a povzbuzování pořadatelů směřující nás zoufalce na náměstí, kde je cílová páska.

V cíli na nás čeká hlouček organizátorů a pár nadšenců. Je to neuvěřitelné, ale přesně v 1:00 dochází tým ECstore.cz do cíle závodu! Tam projdeme čipovou kontrolou a jsme donuceni vyšplhat na vrchol dřevěné pyramidy, tyčící se nad náměstím. Tam jsem prohlásil, že to už nikdy nejdu.

Náš čas je 26h 21m 21s, na trati jsme ušli 83 km a převýšení 4497 m.

Tým ECstore.cz

A je to za námi…

Následoval přesun do kempu, nutná sprcha a rychlý spánek. Ráno jsem se vzbudil a s příjemným pocitem, že svaly nebolí a jen kotník je trochu nateklý, jsem utíkal na koncert Buty. Vyhlašování na náměstí mělo super atmosféru!

Tým ECstore.cz

No a dnes už trénuji na příští rok, protože: „B7 se neptá co jsi dělal poslední měsíc, B7 ti řekne, co jsi dělal celý rok!“ ;)