Ledy v Rakousku? To je hlavně Maltatal

Okurková sezona je v plném proudu a kromě ježdění na kole a výletů na stěnu, alespoň u mne, to s nějakou outdoor aktivitou není nejrůžovější. Aktivitou naopak hýří naši nováčci. Dnes jistojistě mohu říci, že titul Skokan roku HO Roudnice byl dán do správných rukou. Řeč je samozřejmě o Pavlu Tůmovi alias Zelinářovi a Jirkovi Landsperskýmu alias Landspérovi.

Chlapi jsou venku snad každý víkend. Když zrovna nevrtají se Zdeňkem Hubkou nýty v jejich nové oblasti u Litoměřic (comming soon on EC – je to lahodka!!!), ohání se novými zbraněmi někde po rampouších v Čechách. No a Čechy už jim byly malé, tak slovo dalo slovo a domluvili jsme se, že pojedeme na výletík někam ven. Ať něco vyberu, že jim to je celkem jedno. Chvilku na Internetu surfuji a hned je jasné, kam že se pojede.

Zelinář (vlevo) a Landspéro.

Volba padla na dnes hodně profláklé ledařské středisko v hlubokém údolí říčky Malta na jihu Rakouska za hlavním hřebenem Alp. Maltatal je považován za jednu z nejlepších ledopádových oblastí v Rakousku a dopředu mohu prozradit, že nás nezklamala, ba naopak. Domů jsme se, až na jednu kaňku, vraceli úplně nadšení.

Hlavní oblast leží nad vesničkou Malta a je zde podle průvodce 25 sektorů všech obtížností opravdu pro každého borce. Tedy i pro ty, na které my, obyčejní smrtelníci nebo spíše pískovcoví lezci, civíme s otevřenou pusou. Takže, jak někdo tvrdí, že Malta je pro děcka, není to docela pravda. Je fakt, že je zde mnoho ledu lehčího charakteru, což ocení právě takoví borci jako jsme my a jiní, kteří zbraně nedrží často v rukách. Ale jsou tu i těžké prásky za M9+ a hlavně tu je spousta 300 až 400 m dlouhých ledů! Je tedy jasné, že vybere si naprosto každý.

Milovník nočního lezení Zelinář.

Od hranic a přechodu Dolní Dvořiště Vám zbývá do místa určení necelých 350 km převážně po dálnici. Kromě desetidenní dálniční známky je třeba zaplatit i 9,50 € mýto za dva téměř desetikilometrové tunely, abyste za Flachau, rodištěm sjezdaře Hermanna Maiera, dojeli do městečka Gmund a zde odbočili vpravo do Malty.

Letošní zima je po těch několika předešlých mírných opravdu tuhá, a tak není možné se divit, že aut všech ledolezců je plné parkoviště. A podle SPZetek je jasné, že cestovatelský národ je ten český. Auta však stála i na silnici nad mýtnicí, kam byl vjezd značkou zakázán. Nutnost byla mít pouze řetězy a ty se mi na mou káru nasadit nepodařilo. Respektive jsem se nechtěl srát s tím zamotaným řetězem. Nástup pod vybraný sektor, podle v Maltě zakoupeného průvodce, byl pro nás delší od 30 – 50 minut. Alespoň jsme přišli pod stěnu vždy pěkně rozhýbaní a zahřátí.

Jirka Krejza.

Abychom lezli v páru, doplnil nás Jirka Krejza. V této sestavě jsem s nimi nikde nebyl, a tak jsem byl i zvědavý, jak to půjde a jak si budeme či nebudeme vyhovovat. Jirka je však makáč a opatrný a důsledný lezec, tvrdý sám k sobě, takže ve všech směrech spokojenost. (Snad jen o politice se s ním bavit nemůžu. Tvrdí mi, že jsem naivní.) Sám spal venku jen ve spacáku a mě nechal pohodlné auto. Kluci stavěli stan. Ale to předbíhám.

Pátek: Aluhohl

V pátek odpoledne přicházíme pod sektor Aluhohl. Nastupujeme do 180 m dlouhé ledové stěny v době, kdy ostatní již slaňují. Říkáme si: vyzkoušíme a před tmou třeba utečeme. Neutekli jsme. Nastupujeme v 16 hodin, dvě dvojky vedle sebe na ledové stěně asi 15 m široké. Ze stěny mám celkem respekt, ale metry postupně přibývají.

Po třech štandech ve stěně dosahujeme konce nebo vlastně začátku ledu. Klasifikace obtížnosti je WI 2 – 4. Slušný na začátek. Po očku sleduji, jak si vede Zelinář s Landspérem. A musím uznat, že jim to jde a hlavně: štandují ve stěně za šrouby nebo cepíny a jistí se navzájem tak, jak se má!

Autor textu a náčelník HO Roudnice Zdeněk Fábera Němec.

Trochu zavzpomínám:

Mým nejlepším lezeckým partnerem býval Tomáš Frýda, teď dlouhodobě žije mimo ČR. Lezli jsme často spolu a on už na začátku svého horopočínání býval dobrý. Ale vždy lezl za mnou na druhém. Říkal jsem mu, že horolezcem se v mých očích stane, až si bezpečně vyvede a zasmyčkuje cestu. Stalo se tak v Roklici na Karlův kámen v cestě Jižní sokolík. Tehdy mu povídám: „Jsi lezec“.

Dnes to mohu říci i o klukách, „Gratuluji Vám, teď již jste lezci“. A to nejen tím, že štandují ve stěně. Oni tím žijí, lezou, plánují a uskutečňují své lezecké touhy. Je naprosto jedno, v jakém stupni obtížnosti se pohybují.

Začínáme slaňovat a také se začíná stmívat. Je jasné, že za světla u batohů nebudeme. A čelovku nemám ani v báglu. Po slanění nás čeká ještě cesta k autu. Tam docházíme o půl osmé. Ale je fakt, že tak to mám rád. Ze skal jít jako poslední a pěkně unavený je dobrý pocit. Popojíždíme asi deset kilometrů na předem vytipované místo k bivakování.

Celá oblast údolí, v níž se nacházejí ledy, je loveckou rezervací, a proto má pohyb v ní určitá pravidla. Jedním z nich je i zákaz kempování. Ideální je spaní na farmě v dědině na konci údolí. Ta je mezi Čechy hojně využívaná, a to i pro nás za přijatelnou cenu 16 € na osobu. Jenže na náš víkend měli plno, a tak jsme rádi přespali venku.

Když se rozbalíte za tmy a za svítání zase beze zbytků opustíte váš noční hvězdný příbytek, není co řešit. Místňáci nás zde viděli dvě noci po sobě a žádná pruda. Naštěstí. Večer byl plný hvězd, řečí o lezení, plánů, a taky trocha toho chlastu. Bez toho to snad ani nejde.

Sobota: Strannerbach + Falleral

Ráno míříme do sektoru Strannerbach. Čeká nás 400 m v terénu WI 1 – 3, tedy o něco lehčí než první den. Zde se střídá ledový úsek s vysněženým žlabem, kde ani není potřeba se jistit. Někdo to ovšem tak dělal, ale byl děsně pomalý. Trochu mi to připadalo jako hraní si na horolezce. Já zde celý den být nechtěl, tak jsme toto na střídačku vyběhli a slanili.

Po svačině se přesunujeme do jiného sektoru, tentokráte do Falleralu. Nastupujeme do stěny a v první délce potkáváme slaňující manžele z Ostravy. Když jsme si to kolem nich prosvištěli, jen se podivovali, kam že to prý lezem. Je to čtyřka a má 270 m. Říkáme, že ze včerejška máme noční boj na ledu již natrénovaný a že nás to takto baví.

Zde se mi lezení líbí a baví mě. Jirka sice trochu nadává na půjčené cepíny od Íťáka, a tak zkouší lézt jen s jedním od Rastiče a druhou rukou se přidržuje lana. Takto to je lepší a dokonce i rychlejší. Ty motyky, nebýt našeho kamaráda, by letěly do údolí. Když jsem si je v Neratovicích půjčoval, ET mi ve finále nabídl jeho dvě nové zbraně. Ale to jsem mu nemohl udělat. Odpanit si je musí sám. Stejně požádám s navrácením o odklad. Je doba, kdy se ve skleníku můžou zasít ředkvičky, tak se ještě budou hodit…

Slaňujeme pět 60timetrových délek a jasně, že za tmy. Docela spěcháme, protože nevíme kde jsou kluci a zda již nečekají u auta. A tak makáme i k autu. Tam jsme celý říční, ale sami. No nic, začínáme na parkovišti vařit polévku a čaj. Kecáme a jíme a kluci stále nikde. Volá mi i kamarád Víťa Novák, průvodce a staví stěny (Juliska), kde že jsme. Že už popijí pivko v dohodnuté hospodě. Povídám, že ještě nejsme všichni, že kluci ještě lezou (bylo 20 hod.) Prý si to užíváme.

V době, kdy jsem začal mít i trochu obavy o kluky, oba dorazili v pořádku k autu. Bylo 20.30 hod. a dobré dvě a půl hoďky tma. Nakonec jsme stihli i to rakouské pivko za 2,90 €, ale Víťu jsem už nepotkal. Spali jsme tam kde včera a bez problémů.

Neděle: Columbus

Neděle měla být na pohodu, a tak byla jasná volba – sektor Columbus. Padesátimetrová a asi osmdesát metrů široká ledová kolmá záclona slouží převážně jako cvičná oblast pro lezení s horním jištěním. Ale samozřejmě je to možné dobře odjistit i frézami a smyčkami. Je třeba mít už trochu zkušenosti a věřit si. Na druhém za štandy za stromy jsme vylezli pět cest obtížnosti WI 5 – 6.

Jako třešničku na dortu jsem vybral a vylezl padesátimetrovou WI 6 od spodu na pět šroubů a tři smyce v hodinách. Nádherná cesta v kolmém a pevném ledu. Na vršku absolutní spokojenost a podávání si rukou od všech účastníků zájezdu jako poděkování za krásný výlet za bezva zábavou a prima lezením. Super trip.

Nadšení trvalo krátce a to jen do chvíle, kdy jsem zjistil, že u nástupu mi zmizela černá péřovka Klettermusen s visačkami Devold. Byla se mnou i na Gasherbrumu, tak mě to mrzí dvojnásob. A také to, že u nástupu byli jen Češi. Až ji na někom uvidíte a dotyčný nebude Jeník Doudlebský nebo Mára Holeček (oba mají stejnou včetně žlutých visaček Devold), tak dotyčnému můžete dát jen tak pro zábavu dělo.

Nicméně peří je fuč, ale dobrý pocit z hezkého a úspěšného výletu s kámošema přetrvává.

Jirko, Zelináři a Landspéro, díky a jen tak dál.

A jestli ještě teď někdo plánuje výlet za ledem, mohu tuto oblast vřele doporučit. My se sem ještě určitě vrátíme. Nedostali jsme se k tomu nejkrásnějšímu. 400 m dlouhý led klasifikace WI 2 – 5+ s názvem Kathedrale. Borec Doudlebák to třeba leze sólo! Ale to je trochu jiná liga. Pro začátečníky bych doporučil výlet do Sigmund-Thun-Klamm u Kaprunu. Soutěska je nahoře hojně obrostlá stromy a top-rope není problém a rampouchy od 5 do 40 metrů. A něco pro fajnšmekry. Je zde i M12….

Text a foto: Zdeněk „Fábera“ Němec