„Neznámá věž“ u Františkova

POZOR! Všechny, kteří zde očekávají jakákoliv „čísílka“, či snad dokonce vrcholné lezecké výkony, důrazně varujeme! Veškerý následující text obsahuje jednoznačné prvky tzv. softmoverismu. Pokud tedy evidentně softmoverista nejste, raději dále nečtěte. Následující text by pro vás mohl být škodlivý.

Všichni ostatní snad mohou…

Je čtvrtek 25. března roku 2010, ve vzduchu je konečně cítit ona toužebně příjemná syrová vůně půdy po čerstvě roztátém sněhu a já stoupám s mým kamarádem Ranpou stezičkou nad tratí, která právě v těchto místech překonává jednak tok říčky Ploučnice a současně i jedno z jejích ramen vedoucích k dřívější fabrice bůhví na co. Dobře by se tu točila nějaká tuctová kriminálka – v těchto koutech by vás nějaká ta pohozená mrtvola asi moc nepřekvapila. I my na jednu v prudkém stoupání k věži narážíme, naštěstí se jedná jen o srnku – letošní zima byla fakt krutá. Trochu smutný pohled víc než kompenzují nekonečné koberce jaterníku podléšky všude kolem nás.

Jsme v půlce kopce, když se věž vyloupne přímo proti nám. Mně, po třetí návštěvě, už připadá nezajímavě malá, Ranpovi, na první pohled, a asi i s přihlédnutím k reálným možnostem objevování, připadá celkem výrazná. Je to prostě kámoš.

V bivaku pod věží se zbavujeme báglů a obcházíme věž kolem dokola. Ranpa si dává cigárko a já dumám, jestli ze zklamání nebo z nadšení. Odhaduji, že spíš ze zvyku.

Přelezeme sólo všechny jasné a lehké směry a když na vrcholu nenacházíme knížku, jdeme pod údolní stěnu a vybalujeme matroš. Navazujeme se pod asi nejvýraznější cestou, přestože má jen jednu jedinou skobu nevysoko nad nástupem – údolní spárou (nebo snad Údolní spárou?).

První půlka je v překvapivě kompaktní skále. Druhá nestojí za moc. Lámavá skála, ještě plno bláta a bordelu na všech eventuálních stupech či chytech a dolez, to už je nefalšovaný humus. Rozchrastaný vršek, mokro, listí a další bordel dělají ze závěrečných dvojkových kroků nepříjemnou a nevypočitatelnou tečku. Ranpa vybíhá svižně za mnou, hodnotíme cestu, obhlížíme nedaleké masivy a slézáme dolů k věcem.

A to je vlastně vše.

Trochu jsme to tam vyčistili, znovu obešli celou věž, něco nafotili, snažili se objevit všechny skoby a odhadnout klasifikaci jasných cest a eventuální možnosti prvovýstupů.

Nic víc jsme bohužel nezjistili. Teď musíme počkat, kdo věž pozná a ozve se nám s dalšími informacemi. Evidentně se tu leze už léta. Kdo je ale autorem jednotlivých cest, či snad kdo je úplně prvním objevitelem téhle skály, se nemusíme také dozvědět nikdy. V tom případě jsme se domluvili, že skála ponese prozatímní název „Neznámá věž“ a knížku s popisy a odhady klasifikací cest umístíme na vrchol my dva.

Mnohem víc si ovšem přejeme eventuální jednoznačné vyjasnění této jedné ze středohorských „záhad“..

Mostek přes řeku Ploučnici mezi Benešovem a Františkovem.

Pozor na vlak! Vpravo nahoře vykukuje věž..

„Neznámá věž“ hned vedle cesty..

Vybalujeme matroš a chystáme se na výstup..

První metry jsou v celku pevné skále, vedle spáry je dokonce stará skoba..

Tak, a máme vrchol!

Ranpa čistí nechutný dolezový koutek..

Tuhle skálu přece musí znát plno lezců. Kdo se ozve jako první?

Rychlá zpráva do redakce – věž zdolána, kniha nenalezena..

Šipka označuje místo k zaparkování..

Věž se nachází v prudkém svahu mezi Benešovem a Františkovem nad Ploučnicí. Přejdeme po železničním mostě a před tunelem se dáme pěšinou krátce doleva a pak vpravo nad tunelem k věži. Přístup je také možný od hradu Ostrý, buďto horem přes vyhlídku nebo spodem podél vody.

Foto © 2010 Jiří Chára, Pavel Randák; mapka zdroj: mapy.cz