Otisk ve slovenských stopách

aneb RYBA ULOVENA

Letošní lezecká sezóna pro mě plyne poklidným a celkem potěšitelným tempem. Do skal jezdím s jistou pravidelností, na mě až s nezvyklou. Je fakt, že i celé jaro jsem se poctivě připravoval. Téměř každodenní cvičení, třikrát v týdnu kajáček, kolo a pak i ty skalky. Tisá, Labáček, Tisá a zase Labáček. Pořád dokola. A mohu říci, že mě to jde a hlavně baví, jako už dlouho ne. I proto jsem letos chtěl vyjet ven za něčím hodnotnějším. V plánu byl Bergell, Jorasy nebo jižní stěna Marmolády. Vyhrálo to nejschůdnější, alespoň co se dopravy týče. A když se řekne Marmolada, nevybaví se mi nic menšího než Ryba nebo Fram. Ale nahlas jsem to předem vůbec nechtěl vyslovit. Takovou úctu a respekt k těmto legendám mám. Mé sny se hodně podobaly chuti a cílům Páji Bohuňka, kámoše ze skal.  Proto slovo dalo slovo a večer 16.8. vyrážíme směr Dolomity.

Plán byl jasný. Jedeme vylézt jednu z nejznámějších a nejuznávanějších cest Alp, legendární Rybu od Igora Kollera. To byl fakt, se kterým jsem si balil věci a auťákem pelášil po dálnicích na jih. Ale stejně jsem o tom nahlas nehovořil a myslel si, že přijedeme, něco zkusíme a půjde-li nám to, pak se pustíme  do našeho smělého cíle.

Něco o historii Ryby a Jižní stěny Marmolády.

V údolí Ombretta se tyčí široký kolmý pás bílých vápencových skal do výšky 3 343m.n.m. Nejvyššího bodu celých Dolomit. Výška stěny přesahuje 1200m. Ještě koncem sedmdesátých let zde byl velký horolezecký klid. Mám na mysli hlavně nový a ceněný styl – volné lezení. Málo materiálu, skoby jen sporadicky a pokud možno rychle a tedy i zběsile.  Možná i proto přitahovala zdejší stěna ty nejlepší lezce. Nám všem známého objevitele-dobyvatele Messnera, zakladatele moderního lezení na Marmoládě Heinze  Mariachera, nebo  zarputilého borce a dnes předsedu Slovenského horolezeckého svazu, Igora Kollera. Možná právě proto, že československému horolezectví je blízká filozofie lezení, kde má blízko fyzický výkon s psychickou zátěží, se Koller pustil v roce 1981 s mladíčkem Šustrem do panenských a dech beroucích bílých ploten pod rybou.

Výstupová trasa

Ta linie se nabízela a Koller byl první, kdo si troufl a vlastně našel průstup stěnou. Bez použití fixního jištění, nýtů. Ostatně nýty jsou i v dnešní době trnem v oku i v těch nejtěžších cestách. Nicméně v Rybě není jediný jistící postupový nýt a cesta v době vzniku byla v nejtěžších místech vylezena „pouze“ technicky. To bylo i příčinou svárů mezi nejlepšími lezci té doby. Zprvu kritizovanému stylu se dostalo velkého uznání. Nebylo to jen z přirozené lidské ješitnosti? Samotný Heinz Mariacher, který se prezentoval jako odpůrce technického lezení, prohlásil, že vylezená linie Kollerem a Šustrem je jednoduše fantastická a nic na tom nemůže změnit pár technických míst. A že mu tak ukradli jeho nejkrásnější sen. Přesto jim gratuluje a vyslovuje veliký obdiv. Samotný Koller toto ocenění pokládá za jedno z nejvyšších, kterého se mu kdy dostalo. Cesta Přes rybu byla volně přelezena v roce 1987 právě zmiňovaným Heinzem Mariacherem. Ohodnotil ji 7b+ (9-)

Příjezd

Do vesničky Malga Ciapela přijíždíme před polednem. Řídil jsem celou cestu a jsem dost jetý. Proto volím krátký odpočinek spánkem a poté doplnění energie červeným vínem. Debordelizace auta, přebalování, popíjení, třídění matroše a zase popíjení.

Cajky

Je krásné počasí a jsme na pohodovém místě. Okolní vrcholky hor se ztrácející v pověstné azurové modři, doplněné nedalekým chlívkem se stáčírnou kozího mléka a ostatních bio produktů. Majitel, mladý kluk, nás již poněkolikáté srdečně zdraví „ciao“ a že „parking hýr, nou problém“. Nálada se mění v usměvavou slunečnou. Nemá to tu chybu. Proto nás ani na chvilku nenapadlo, že bychom šli lézt něco jiného než to, proč tu jsme.

Nástup

Bez udic a návnad vyrážíme pro kapitální kousek ryby, výstupovou trasou kolem chaty Refugia pod jižní , více než dva kilometry širokou, stěnu Marmolady.

První pohled na jižní stěnu Marmolady

Tfuj! Jsme tu! Já, sportovec, jsem zadýchaný a zpocený až hanba. Pavel je na tom o poznání lépe. Nalhávám si, že je to mladý kluk… Svah od skály je příkrý, šotolina a někde hluboko pod námi, cca 700 výškových metrů, je naše auto. Musíme najít vhodné místečko ke spaní. Vhodné jsme žádné nenašli, ale takové, kde jsme přečkali první noc ano.

Do stěny

Brzy ráno se seznamujeme se stěnou. Vršek, více než kilometr nad námi, není v dohledu. Ranní mlha, nebo přicházející přechodná fronta, nám nedovoluje pohlédnout výše jak tři sta metrů. Přesto nastupujeme. První délky jsou lehké. Pětky. Ale hned zde si uvědomuji, že to nebude jen tak.

První lehčí délky

Jištění pomocí smyček a friendů nám na jistotě nepřidává. Říkám si, „co tady vlastně děláme?“ Ale s přibývajícími metry odpadá nejistota, nebo snad přichází smíření se s osudem. Dokonce už i ty štandy nijak moc neřeším. Cvaknu starou viklající se skobu, doplním friendem a už sedím a jistím. Do údolí řvu „štand!“. To samé očekávám v úplném klidu a důvěře, když leze svou délku Pavel. Pravidelně střídáme.

Štand

Čtyři délky pod rybou na mne vychází první těžká délka, 7a. Před ní nás varovali vyhublí a celí v Montuře lezoucí Italští lezci. Prý je to mokré a hnusné. Jsem tu a dávám jim za pravdu. Držím zablácenýma rukama mokrého a klouzajícího sokola a marně hypnotizuji spásnou skobu několik metrů nade mnou. Mám nadlezeného frienda cvaklého v jednom laně. Druhé lano visí hluboko dolů k vlastnímu štandu. Tam je cvaknutý náš tahačák a s hlavou vzhůru vyhlížející Pavel. Povzbuzuje „per to tam, per to tam“. Jak hloupá ovce poslouchám a vzlínám ani nevím jak. Cvak, mám skobu. Jistě to je ta původní od Šustra či Kollera. Uklidnění a dál pohoda.

V plotnách

Nejtěžší délka, 7b, vychází na Pavla. Jsem celkem rád, protože Pavel je na tom lépe. Svým pohledem od spodu jej nadnáším a vysílám pozitivní vibrace, ať to dá. Moc to však nestačí. Místo to je mega těžké. Dokonce přichází i menší pád. Friend drží! Pavel je bojovník. Jde do toho zase. Hlaďas s jednoprdama na prst daleko od sebe. Těžký boulder ve vzdušném prostoru.  Pavel našel někde odvahu a nápad vrazit do jedné z děr háček jako postupové jištění. Bylo to klíčové rozhodnutí! Na hranici pádu, do volně, ale velice dobře položeného  háčku, místo přelézá! Klobouk dolů! Na mě zbývá délka s krásným traverzem  do místa noclehu, ryby. Čekal jsem ji prostornější, sušší a i voňavější. Vždyť srát a močit se dá pohodlně ze stěny. Jsme 500 metrů nad nástupem.

Pavel Bohuněk v 7a, výlez z ryby a travez

Je 18 hodin. Chceme si udělat na další den fóra, tak natahujeme délku nad rybu. Výlez z ryby, z  ocasu, traverz po dírách a nahoru. Velká paráda. Musím uznat, že ty těžší délky za 7a jsou asi nejkrásnější v celé cestě. Fakt chrochtačka. A vůbec, lezení po pověstných kompaktních bílých plotnách je parádní. Být tyto plotny někde níže v údolí, jsou tu zavrtány nýty po dvou metrech a na cesty by se čekaly fronty….

Bivak v rybě

Připravujeme nocleh, bivak. Pája vybaluje věci v mokřejší části, já zase v té méně voňavější. Vedle hlavy mám zbytky docela kvalitního hovna. Kromě toho, že nechápu proč někdo kálí sem, to nějak více neřeším.

Bivak v rybě

Z batůžku vybaluji jedinou věc, kterou mám navíc. Lehkou péřovku Klattermusenku a cyklo spacák z Tesca.  Je tak průhledný, že se skrz dají pozorovat hvězdy. A že jich na nádherné noční obloze je. Občas atmosférou prosviští nějaký hvězdný zbytek a nakrátko tak rozjasní tu chladnou a stříbřitě modrou noční oblohu. Úžasná podívaná. Už jen pro ni se do hor vyplatí jezdit. Přejeme si dobrou noc, ale oba víme, že si více přejeme ať je již ráno. Po tisícím se převalení konečně svítá a my jen nesměle opouštíme naše spací kokony.

Znovu do stěny

Máme natažená lana asi 20 metrů nad rybu. Jümarování, jako rozcvička před další pekelnou délkou je dobrá věc, ale stejně potřebnou koncentraci získávám až prvními kroky  v ostrém pokusu.

Jümarování z ryby

První těžké místo  překonávám a bláhově si myslím, že to v této délce mám za sebou. Lezu dál a dostávám se pod svůj největší problém ve stěně. Hladké kolmé bílé místo. Rozhlížím se po okolí, abych se ujistil, že jsem někam nezabloudil. Ale asi deset metrů nad sebou vidím zbytky nějaké smyce. Bohužel jsem tu správně.

Poctivé úseky

První pokusy o volný přelez byly hodně bídné. Stále se vracím či padám k založenému jištění. Nemohu vymyslet ani náznak úspěšnějšího pokusu. Vypadá to, že jsem v koncích, tvrdnu zde a minuty ubývají. Pavel na mě něco řve, ať to tam bouchnu. Zoufalý pokus založit háček do vzdálené dírky se mi najednou jeví jako řešení. Háček drží jen na dobré slovo. Natahuji se k háčku hodně doprava, abych si v zavěšené karabině vyměnil pravou ruku za levou, protlačil tělo kamsi vzhůru do žiletkové lišty. Jak jsem pustil levou rukou karabinu, háček vypadává a zastavuje se u posledního jištění. Držím se jen za prsty, nohy bez stupů. Teď již jen vzhůru. Nejisté další kroky se trochu uklidňují na dobrém stupu. Dva centimetry šiký výlom je v tuto chvíli velkou úlevou, ale stejně, jsem tu jen volně. Potřeboval bych jistit, ale není kde a za co. Vyklepávám nervozitu a pokračuji výše k nějakému jištění.

Úlevička v rybě

Stará skoba, kterou bych na Bořni snad ani necvakl, je pro mne spásou. Dolézám o kousek dál a řvu dolů „štand!“ Pavel si jistě oddechl. Sedět a jistit někoho snad hodinu v jedné délce je utrpením. Asi i proto jsme si další délky trochu komplikovali ne úplně správně zvolenou cestou.

Police

Nakonec kolem 11 hodiny dolézáme na výraznou polici, kde jsme při ideálním scénáři chtěli být již včera večer. Spaní zde by jistě bylo ideálnější. Odpočíváme. Místo nějakého jídla, které samozřejmě nemám, piji energetickou vodičku, Šlehu. Myslím na Fantozziho a doufám v podobný účinek.  Vždyť na vršek nám stále zbývá 17 délek. Co na tom, že převážně lehkých. V tuto chvíli udělat seriózní shyb na skále, je hodný výkonu Rockyho a jeho běhu do vrchu. Paradoxně v těchto místech jsem si dával největšího majzla.

Pavel odpočívající

Výstupové čtyřkové kolmé komíny v nepříliš kvalitní skále se nedaly moc dojistit. A pád zde, by byl nejspíše fatální. K tomu naše únava a chuť být co nejdříve nahoře. Dolez jsme měli se vším všudy. Poslední délky se zatáhlo a přišla bouřka. Všude kolem nás to práskalo a do našich helem bubnovaly kroupy.

Vrchol

Nicméně vrchol jsme si již vzít nenechali. Je 19 hodin a jsme tu!!! Ta blaženost, husí kůže a permanentní úsměv je lezecký orgasmus. Díky za něj. Díky Pavle, parťáku. Díky Kollere za úžasnou linii.

Vrchol

Myslím na kámoše ze skal, na svou ženu a děti. Se všemi bych se teď rád podělil o tu vrcholovou radost a úlevu. Nic nám to nemůže zkazit. Ani ten déšť a vědomí, že nemáme jídlo ani pití a že nás zde, na horním konci stanice lanovky, čeká další studená noc a pak dlouhý sestup.

Sestup a návrat

Jsme ve výšce 3 300 metrů. Samotná stanice lanovky je ukotvena na skalním prahu a ční asi 50 metrů nad sněhem pokryté severní svahy. Zkoušeli jsme spát, ale naše noclehárna stále pípala, docela foukalo a my byli ještě plní emocí, takže jsme ani jeden neusnuli. V jednu hodinu zahajujeme sestup slaněním ze zábradlí. V teniskách po zmrzlém sněhu to není úplně ono, ale metry ubývají. Sníh končí a mění se v led. Je to na mačky, tak alespoň vybaluji lano pro bezpečnější sestup za zamrzlé kameny. Dokonce se rozdělujeme a naše čelovky se ztrácí ve tmě. O dramatické situace není nouze.

Chata Refugio

Nakonec se nám  podařilo najít nějakou sestupovku a najít jeden druhého. Zbývá sejít po sjezdovce k Lago di Fedaia, po silnici obejít Marmoládu a dojít k autu. Odpočinout a ještě jednou vystoupit kolem Refugia pod stěnu Marmolady, kde máme depozit s věcmi a znovu sejít k autu.

Den poté a „naše stěna“

Celé naše putování trvalo tři dny a tři noci.  Slušný zápřah, ale stálo to za to. Ryba vzdorovala, ale ulovena!!!

Únava po návratu

Horám, výhledům a zážitkům zdar.

Více fotografií naleznete ZDE.

Text: Zdeněk „Fábera“ Němec
Foto: archiv autora