Zima, sníh – kam na výlet?

Nejlépe na přechod hlavního hřebene Vysokých Tater a pěkně bez předchozích vynášek a bez podpůrných skupin – pak je ten výlet nejzábavnější. Stačí si sbalit karimatku, spacák, péřovku, vařič a palivo, jídlo tak na 10 dní, věci na lezení v zimě, nějaký výpis z průvodce, přibalit parťáka/parťáky, vzít si na neurčitou dobu dovolenou a jít… Jak známo, ten hřeben začíná na východě Kopským sedlem a končí na opačné straně u Kasprového vrchu /nebo obráceně/. Lákavé je začínat u Kaspráku, tam z Polska vede lanovka, ale to je podle zkušených tatranců „hřeben proti srsti“.

Ranní balení u Stolaczykova sedla, 1979

O možnosti přechodu hlavního hřebene Vysokých Tater jsme mluvili na schůzi horolezeckého oddílu TJ Lokomotiva Děčín už někdy v roce 1978. Sbalit si věci nebyl takový problém /i když třeba čabajky nebo uherák se sháněly v prodejně ESO = ekonomicky silné obyvatelstvo na Labském nábřeží několik měsíců předem/, horší to bylo s výběrem parťáka.

Vítr víří sníh do očí, do nosu, za krk atd., 1979

 Za Polským hřebenem je sníh udupaný, 1979

Měl jsem jisté zkušenosti ze zimního výstupu na Malý Kežmarský, kdy nadupaný pískař málem zahynul při neplánovaném bivaku v sedle za Ušatou věží a přitom cesta dolů vedla jen přes vrchol. Proto jsem v oddíle nehledal a oslovil Jardu Piskoře Housera, který projevil správný elán a hned si ušil ohromný ranec. Přidala se ještě jedna skupina z oddílu a 3.března 1979 jsme vyrazili do Tater a na Kopské sedlo /bivak/, pak přes Jahňačí /tam se druhá skupina definitivně oddělila/ a spali jsme u Stolarczykova sedla v závěji, přikrytí kusem igelitu. A už se začaly projevovat problémy, které nás pak doprovázely pořád. Vařič jsme měli benzínový JUWEL /doslova „klenot“/ z NDR, benzin jsme měli v dvoulitrovém plechovém kanystru kterému netěsnilo víčko a obsah mého rance strašně smrděl benzínem.

Startujeme, Jarda si rovná břemeno na hřbetě, dole Tichá
dolina, 1980

Jardovi se promáčely boty a vnitřní kožešinové botičky si večer vždy pečlivě vyždímal a pak je sušil nad vařičem. Foťáček byl sice lehký, bakelitový, ale prakticky nefotil. A kšíry Jardova rance se nějak nepovedly a dřely mu kůži pod ramenem. Kus igelitu nebyl nejlepším prostředkem pro klidný spánek. Naopak výborně se osvědčily ovesné vločky se sušeným mlékem a s cukrem – je to na váhu nejvíc energie . Směs jsme při večerním vaření odsypávali do litrových flašek, zalili teplou vodou a strčili do spacáku. Ráno byla po zatřepání krásně teplá ovesná kaše k jídlu bez vaření a dalo se snídat vleže ve spacáku. Až na to, že už za pár dní nám ty vločky jely jen s obrovským přemáháním.

Polední přestávka, 1980

Není to jen po sněhu…1980

A tak to šlo den za dnem, trošku jsme šidili /to prý dělá skoro každý/- třeba Ostrý štít jsme obešli. U Velického sedla jsme potkali podivnou postavu s nepřítomným pohledem, bez rance a táhnoucí za sebou kus lana. Byl to Pavel Pavúk Pochylý, co dělal sólo přechod hřebene a podle diagnózy zdravotníka Jardy byl značně zfetovaný. Další den jsme za Polským hřebenem potkali stan, ve kterém kdosi spal. Kus byly na hřebeni stopy, asi tam byl nějaký provoz. Relativní pohoda končila za Zadním Gerlachem, kde přišla vánice.

…ale taky po sněhových převějích, 1980

Z Východního Batizovského sedla jsme se spustili asi půlku lana za hřeben na stranu Batizovské doliny a vyhrabali záhrab /sněžnou lopatu jsme pochopitelně neměli/ tak akorát k ležení těsně vedle sebe, stěží se v tom dalo sednout. Při vaření a sušení botiček tam bylo jako v plynové komoře. Mimochodem – už jste někdy dělali velkou potřebu v takových podmínkách? To musíte odstrčit spacák s karimatkou, udělat cepínem díru pod sebou, vzniklý WC pak ucpat hroudou sněhu a zase si můžete lehnout. Tak tam jsme trávili noc, den, noc, další den a další noc, plán na celý hřeben se začal hroutit, už jsme si stanovili jako dílčí cíl Železnou bránu. Když se vyjasnilo, byli jsme tam dokonale uvězněni. Ve dvou metrech nového prašanu se nedalo vyškrábat zpět na hřeben a tak jsme v extrémně lavinézních podmínkách sestoupili k Batizovskému plesu, kde jsme vysypali hromadu ovesných vloček ptáčkům a prchli dolů do civilizace. Cestu v rychlíku z Popradu jsme trávili v jídelním vagonu a jedli a jedli.

Náš bivakovací domeček, 1980

Hřeben jsme pochopitelně chtěli s Jardou dodělat, ale byly problémy s uvolněním z práce a konec zimy se blížil.. Další etapa začala další rok. Vyměkli jsme a začali z Polska lanovkou na Kasprový vrch. To už jsme měli s sebou maličký staneček, takovou silonovou rourku s duralovými tyčkami /samozřejmě nic kupovaného, nic takového se neprodávalo/. Z Kasprového jsme se po čtyřech bivacích dohrabali k Vysoké, zase nečas, zoufalý bivak a ráno výhled na stěnu Ganku, ve které byl v dolní polovině vidět ve sněhu vyrytý žlábek, končící dole na úpatí. Pak skupina členů Horské služby za sebou táhla do doliny igelitové pytle – to nás zlomilo a utekli jsme do civilizace /Tehdy umřeli dva horolezci z Frýdku – Místku. V tom nečasu prý chtěli slanit od ledového sloupku a ten se odlomil…/

Mangušovský štít, vzadu Rysy, 1980

Malá statistika z knihy o historii severočeského horolezectví:

• 1958 počátkem roku desetičlenná výprava pod vedením Jardy Mlezáka kolektivní přechod hřebene /střídala se vrcholová družstva s podpůrnými údolními skupinami/ z Východní Železné brány po hřeben Hrubó. /Podobný kolektivní přechod hřebene od Kopského sedla na Kriváň provedený státní reprezentací v roce 1955 je dokonale zdokumentován v knize Cesty k vrcholům od Viléma Heckela/.
• 1963 spartakiádní štafetový traverz hřebenů na Gerlach
• 1974 v březnu Sylva Kysilková, Jirka Šmíd a Pepa Rybička hřeben Kriváň- Kežmarský štít /9 dní lezení/

Jarda vypaluje cigáro na Mengusovském štítě. Ten provázek na mém ranci je repka zvící po natažení 4mm, kterou jsme používali na slaňování. 1980

A ještě dodatek ze Straussovy knížečky Povídání z pod vrcholů: Jela skupina na zimní přechod hřebene Vysokých Tater – Míra Michlík, Zdeněk a Pavel Weingartelovi, Jindra Hudeček. Zvolili nástup lanovkou přes Kaprový vrch, kde byla mlha, na začátku sjezdovky bloudili dva dny a pak omylem sestoupili to Tiché doliny, kterou nešlo pro množství sněhu projít, tak zpět na Kasprák a domů. Poučení? Nechodili na horolezecké orientační závody, takže „u plotu doleva“.

Naše malá statistika:

startovní váha ranců: pokaždé 2 x 25 kg

bivaky:

3.- 4.3.1979 u bývalé Kežmarské chaty
4.- 5.3. Stolarczykovo sedlo
5.- 6.3. Pod vrcholem Malého Ladového
6.- 7.3. Malý Závrat
7.- 8.3. Studené sedlo
8.- 11.3. pod Východním Batizovským sedlem
25.- 26.2. 1980 Valentové sedlo
26.- 27.2.Smerčianská veža
27.- 28.2. Mengušovské sedlo
28.- 29.2. u sedla Váhy
29.- 1.3. pod Vysokou