Himalájský trek do base campu Mount Everestu

Když začne být v naší malé republice hnusně a nedá se lézt nebo lyžovat, tak někteří lidé mají chuť prostě vypadnout. Někdo letí  za teplem, někdo naopak za zimou. A za zimou do hor – nejlépe těch největších.

Everest z Renjo pasu

Sešli jsme se v pátek po práci a já (po škole) na letišti v Praze ve složení já, můj táta, Filip, jeho žena Helča a Árnik. Už na letišti v Praze vidíme lidi oblečený na trek, prý brňáci co letí k Anapurnám s cestovkou. My jeli na vlastní pěst, pouze průvodce Lonely planet, nejednou nám pomohl. Po sérii nekonečných letů do Milána a do Dilí jsme konečně vystoupili v Káthmandú. Táta zavelel, že potřebujeme letenky do Lukly a ty se prodávají támhle“ a ukázal na asi nejhorší barák v okolí letiště, na kterém visela cedule s klikyháhami a pod tím byl anglický nápis „Domestic Flights“. Ujímá se nás asi 10 místních taxikářů a tahají nás doslova za ručičku do svého vozu. Jeden měl značku jako Audi, ale ze šesti kruhama. Letenku jsme ale ten den nesehnali, protože před nějakým časem se zřítilo letadlo společnosti Sita Air, z toho všech 19 lidí uhořelo a tato společnost má zákaz činosti. Říkali: „přijďte zejtra, letenky budou“ za deset minut vyjednávání říkali, že možná za tři dny, nakonec prej že za 6 dní. To jsme si ale nemohli dovolit, měli jsme přesný plán plus mínus dva tři dny.

Nasedli jsme tedy do jednoho taxíku, kterej  nás za drobnej peníz odvezl do čtvrti Thamel, která je pro turisty. Skončili jsme u jednoho „místního Bosse“, kterej jako by tam na nás čekal. Říká :“ letadlo neseženete, ale za 700 dolarů na hlavu je tady vrtulník“ nakonec nám udělal slevičku na pouhých 400 dolarů za hlavu, takže vybral od nás 2000, prej že zejtra letíme. Neměli jsme nic, žádný potvrzení a prej že zítra letíme. Nevěřil jsem. Kdyby nás chtěli oddělat, klidně mohli. Druhej den jsme opravdu ráno nasedli do auta a odjeli směr letiště, kde opravdu čekal vrtulník a celkem i slušně vypadal. Stroj francouzské výroby řídil pilot z Anglie a už když jsme přišli blíž, bylo mi divné proč odpouští palivo. Stroj byl pro 5 lidí,  jenom nás bylo 5. Potom si nastoupil pilot, a nakonec ještě dva „čmoudi“, takže nás letělo 8. Když to zvednul a udělal nízkej průlet nad letištěm, pomalu sem si říkal, že na zemi je docela dobře.

Thamserku

Když po půlhodinovém letu stylem támhle je průsmyk, zkusíme ho proletět co nejníž, nebo teď je to v poho, tak si napíšu esemesku, sem si říkal, já chci ku..a na zem! Nakonec se v horách zjevila nejkratší a nejhrůzostrašnější letiště – Lukla. Letadla tady přistávají tak, že letějí do kopce, a když dosednou, zapnou tah na plnej kotel nazpátek, aby nevrazili do skály která je zase na konci dráhy. Dostat se do Lukly stojí teda za to. Nikdy sem si nevážil  tolik obyčejný pevný země pod nohami, no možná párkrát na tom našem písečku. Ale co, zde začínal náš trek do BC.

Namche bazar

Za dva dny jsme došli do Namche Bazaar, což je město asi v 3500 mnm. Zde povinný aklimatizační den. Po sérii Jačích steaků vyrážíme směr Tengboche, 3860mnm. Začíná být vetší zima, chodit ráno ve stínu je skoro sebevražda. Další den do Pheriche, 4200mnm, nádherné štíty všude kolem nás a poslední sprcha. Další den postup dál k Everestu, po celou cestu až z Namche je vidět nádherný kopec Ama dablam. V Thokle dostává Helča vejškovku a domlouváme se, že ona s Filipem sestoupí a my 3 půjdeme dál.

Další noc byla v Gorak shepu, 5140mnm. Zima na pokoji slezla v noci na -8 a v mým rakovinovým spacáku je ukrutná zima, už 6 dní jsem nesundal bundu, spím v čepici a rukavicích. Topí se v lodgích jenom od 4 do 8 večer jačím trusem, jinak skoro pořád pod nulu. Další den jdeme do BC, po nekonečné cestě po moréně to balíme v půlce, když vidíme oranžové stany v dálce.

Chorten a Everest

Cesta vede dál po ledovci. Po malé zachůzce se vracíme do Gorak shepu a sestupujeme do Lobuche. Strašná noc. Zima. Mám tak stáhlý všechny vnitřnosti, že už 5 dní sem nebyl na záchodě. Plán si prodlužujeme o dva průsmyky, Chola pass, 5368 a Renjo pas 5360. Árnik se odtrhuje, sestupuje za Filipem s Helčou. Já s tátou pokračujeme přes první průsmyk, pochod 8 hodin, trochu jsme podcenili vodu, a cejtíme menší dehydrataci. Další den spíme v Gokiu, kde už táta byl před 3 roky. Náš nosič má na zádech jenom 15kg, nesl daleko víc. Já a táta se střídáme o jeden malý batoh. Do posledního průsmyku už se mi opravdu nechce, cejtím se tak, že chci umřít a v hlavě se mi honí strašně moc myšlenek, ať z minulosti, tak i z přítomnosti.

Táta a já pod Everestem

V posledním průsmyku na mě vyšel batoh do posledního stoupání, táta mi na lehko utíká. Po čase se mi dýchá opravdu špatně, dělá se mi temno před očima. Předcházej mě starší lidi, celkem na pohodu a říkají: „are you ok?“ všechno odkejvám. Nakonec sem jen jednou ztratil rovnováhu a upadl. poslední metry mi musel táta pomoct nahoru, nedošel bych to asi. V pasu chci zvracet, ale výhled na Everest je naprosto úžasný. Fotíme se, ale já se teším jenom na sestup. O 500 metrů níž je všechno zase Ok.

Táta nasává Himaláj

Za dva dny docházíme do Namche bazaaru a uzavíráme kolo na 11 dní, sprchovat se nedalo 10dní, čistit zuby 5dní. V Namche jdeme do hotelu kde jsme spali předtím, potkáváme zbytek výpravy. Mám radost, že jsem už v pohodě.

Ama Dablam

Následuje den v Namche, opět výborné jačí steaky a sestupujeme směr Lukla. Nezáživné dva dny pochodu, ale aspoň jde dýchat. Piju obyčejnou Coca-Colu a jím Snickersky, jsem spokojenej. V Lukle čekání na let, který stojí 140 dolarů, a spoustu nervů. V Lukle je spoustu podniků jako třeba Starbucks, kde došlo všechno kafe, nebo YakDonald a podobně. Po letu jsme zpátky v Kathmandú, kde všichni troubí jako šílení. Jdeme do Rock baru to všechno zapít. Pak ještě odsedět těch 12 hodin v letadlech, než nás přivítal kamarád zase v Praze.

Stálo to za to!

Dominik Otto