Já mám koně, Žabí koně, to jsou koně mí..

Co padly v devadesátém hranice, řekl jsem si, že se každý rok minimálně jednou vypravím za lezením do Alp a podívat se někam k moři. Mám rád obojí. Letos byl rok nějak moc pracovní – sice jsme se v žhavém červenci alespoň jeden týden chladili v polském Baltu, ale s lezením na horách to nějak ne a ne vyjít. Byl jsem proto moc rád, když Vláďa Došek navrhl uskutečnit rychlý a krátký výpad na nějakou klasiku do Vysokých Tater…

Celou cestu lilo jako z konve a když jsme dorazili do Tatranské Štrby, hlásili, že v Čechách už jsou záplavy. Postavili jsme stan, dali pár Šarišů a čekali, jestli začne pršet hned nebo až za chvíli..

Autokemping v Tatranské Štrbě byl téměř prázdný. Nálevna přímo v kempu se jmenovala Humno, měli tu dobrého RED Šariše a vrchná bola celkom milá, po pěti kouscích aj pekná..

Ještě za světla jsme Humno zodpovědně opustili, dali pár trapných pokusů na lajně a šli do peří s tím, že ráno se prostě uvidí. Buď bude lejt a pojedeme domu nebo se třeba stane zázrak..

Ve čtyři ráno byla hvězdná jasná obloha – neuvěřitelné! S prvními paprsky ranního slunce už šlapeme dolinou nekonečným nástupem pod Žabího koně.

Nástup je vopruz, s tím jsme počítali. Ale na druhou stranu nebýt jeho, stály by pod Koněm stejné zástupy jako pod Štáflovkou. Než jsme slanili do sedla, obloha se už zase zatáhla, což nám nevadilo – před námi byly už pouze tři délky lezení. Asi toho nejkrásnějšího, co lze v Tatrách najít..

Luxusní valčík po hřbetě tzv. Dolního koně. Líp tu skálu vymodelovat nešlo..

Střední část se přeci jen mírně ztopoří. Tady už se musí trochu lézt, ale blaho člověku přímo stříká z uší..

Tady si každý přeje, aby to lezení nikdy neskončilo. Jen nás trochu mrzí, že není pořádně vidět..

Vrchol a slanění prvních tří délek v sestupu. Vyšlo nám to parádně!

Nakonec z toho byla právě jenom tato jediná túra, ale ta cesta je opravdový tatranský poklad – zaplať pánbu za ni! Vrátili jsme se do vodou zničených domovů..

Asi týden na to, hledal Vláďa něco na netu a vypadlo na něj, že i v Čechách existuje skála s tímhle zvláštním názvem – a dokonce tři. Hned nás napadlo, tohle stádo Žabích koní zkompletovat…

Druhý žabokůň se nachází na Loupensku v lezecké oblasti Skály u Přeštic. Ani jeden z nás tu ještě nelezl. Podle průvodce to vypadá na hodně zajímavou oblast. Těšíme se. A tentokrát vyšlo i počasí..

Chtít někoho z vás naštvat, tak vás tam pošleme. Ale byl by to příliš krutý trest. Je to nejstrašnější oblast, jakou jsme kdy viděli. Hodně dlouho nám trvalo uvěřit, že ten hnus před námi koresponduje s popisem v průvodci.

Věžička, kvůli které jsme sem přijeli, tedy místní Žabí kůň, je z místních skal nejhezčí (čti: není úplně k zblití, jenom trochu). No, ale máme druhého do sbírky..

Dali jsme ještě pár cest v okolí, odškrtali pár dalších masivů a shodli se na jednoznačném hodnocení (viz. Vláďa na fotografii)..

To Jizerky, to je prostě jiné kafe! Kdo jim jednou přijde na chuť, musí si je zamilovat a podzim, ten tu přímo čaruje. Koníka jsme si nechali na konec a nejprve oblezli všechny ty krásné skály v okolí..

Žabí kůň v Jizerských horách. Pravda, je to v podstatě větší šutr s pěknou údolkou, ale tomu tatranskému se hodně podobá. A my máme třetího do sbírky..

Čtvrtého, asi nejznámějšího tady u nás v Čechách, u Kružberku jsme už letos nestihli. Nechali jsme ho na příští rok – třeba se ještě nějaký ten Žabí kůň někde v zastrčené oblasti najde.

Nevíte o nějakém??

Zleva doprava: Originál ve Vysokých Tatrách, Západní Čechy – Skály u Přeštic – Loupensko, Jizerské hory – oblast Poledník a chybějící ze Severní Moravy – na Kružberku..

Žabí kovbojové Jiří Houba Chára & Vláďa Došek

Foto (c) 2010 Došek, Chára