Důlní skála je velice pěkná skalní jehla nedaleko vrcholu Oldřichovského Špičáku (724 m n.m.) v západní části Jizerských hor.
Okolí Špičáku je obecně považováno za jednu z nejhezčích partií této části Jizerek, navíc zatím nepříliš navštěvovanou, alespoň ve srovnání s jinými atraktivnějšími cíli v JH.
I pro horolezce je zadní Stržák málo zajímavý, neboť se zde nachází kromě Důlní skály už jen Korunní a Temná věž. Když sem však někdo z nějakého důvodu zabloudí, určitě ho tahle celkem obtížně dostupná věžka zaujme svým tvarem.
Krasavice Důlní skála. Normálka od Josefa Čihuly vede po pravé hraně..
Během letošního Jizerského Člověka zlákala také Pavla Černého a Jiřího Cháru. Potěšil je nejen hezký vrchol, ale i Horám zdar, který tu nečekaně ulovili.
Zarazila je ale absence slaňáku. Možná, když je skála suchá, je možné ji opatrně slézt, po mokrých krystalech to ale rozhodně nešlo.
Opruz se slaněním přes přehozený vrchol
Proč na takové věži slaňák není, se jim pokusil večer vysvětlit Jirka Hušek mladší – je to jeden z dalších autoregulačních prvků uplatňovaných místní VK, aby se zde moc nelezlo…
Záhadu nám vyjasnil Jirka Hušek, znalec místních hor a také účastník několika sólopřechodů Jizerek..
Hustá věžička!!!
Houbo, Pavouku, gratuluju! Krásná přidaná hodnota k duchapusté honbě za vítězstvím.
To je dobře, že jste si poradili. Šikovní kluci! Ostatně zatím se odtud vždycky každý dostal. S ohledem na nepatrnost vrcholu by bylo krajně problematické, kdyby se na něm hromadili horolezci jako Cimrmanovi horníci v dole… Ani ten slaňák by se na Důlní skoro nevešel. Pro přemýšlivé nabízím komplikovanou úvahu, pročpak se asi cesta s dříkem od Petra Prachtla jmenuje „Seskoková hrana“? Návštěvnost Důlní skály není z největších, přesto sem tu a tam někdo zabloudí a kadávery se pod nástupem neválejí – nechal bych to, jak to je. Zatím jediný trotl, který z tohohle šutru spadnul a dobil se jsem asi já. Nebylo to ovšem absencí slaňáku, ale kombinací listopadového vlhka a ne úplně optimálních lezeček (u nás na vsi jim říkáme holinky). S dojetím dodnes vzpomínám na sólo „pochod“ večerním lesem, kdy při každém druhém kroku koleno přes urvané vazy vyskakovalo ven a na následující jednonožní cyklojízdu do frýdlantského špitálu :-).
Poetika Jizerek :o))
No, já si té Seskokové hrany všiml až doma při přepisování cest. Během „závodu“ jsme průvodce moc nestudovali – šli jsme kudy to pustí.