Začalo nám září a s ním pomalinku přichází podzim. Zatím ten krásný podzim, při kterém se můžeme kochat tou opravdovou krásou barev přírody. Ve spojení s vysokými horami jde potom už o zážitek naprosto „ohlušující“. Ano je tu podzim a s ním přichází podle mého názoru ten nejlepší čas podívat se zase na nějaký ten kopec. Plánů je nespočet ale rád bych se s Vámi podělil o jeden opomíjený vrcholek Rakouských Alp. A že stojí za to :)
Cesta mezi přehradami
Lenka a moravští kamarádi
Lenka v posledních krocích před chatou
Wiesbachhorn (3564 m.n.m )
Wiesbachhorn patří se svými 3564 m.n.m. do party Top 10 vrcholků Rakouska. V této skupině zabírá sedmé místo. Překvapilo mně, jak si dokážu tenhle kopec po jedné návštěvě oblíbit. A už vím, že tu nejsem naposledy. Ať zkušení, pro rozhýbání, nebo začínající si s většími Alpskými kopci, všichni si zde najdou to pravé. A můžu Vám ho jen doporučit.
Jak je zvykem, rádi jezdíme na noc. V odpoledních hodinách mě a kamarádku Lenku nabírají další tři, do dnešního dne neznámí spolucestující, Míra, Lukáš a Lucka, ze světa pískovcových skal. V pěti poskládaní v jednom autu je o úvodní prolomení ledů postaráno :)
První plán byl Grossglockner. Tedy do včerejšího dne, než jsme si potvrdili při prodlouženém víkendu tak krásné počasí, že nás s příslibem davů lidí, odradil. Plán o Wiesbachhornu sebou přivezl Míra, který už tam kdysi byl. Tedy kvůli počasí nebyl na vrcholku a tak byl rád, že si může „ sundat pytel“ .
Na cestě
Na hřebeni
Autem po pár hodinách cesty po prázdných nočních dálnicích dorážíme do Kaprunu. Zde je vidmo, že lyžařská sezóna je v plném proudu. Jen přeci sněhová nadílka je letos brzy celkem štědrá. My končíme na parkovišti u hotelu Kesselfall – Alpenhaus. Zde je bezplatné parkoviště a dá se tu dobře spát, nerušeně okolo laviček a stolů. Kousek nad námi je 4 patrové bezplatné parkoviště a my spíme o kousek níže u opuštěné informační boudy. Základní tábor si buduju ze dvou laviček a lněného pytle. Tak a bude se mi dobře spát.
Nekonečné tunely po cestě dolů
Nástup od přehrady
Cesta za horou
Ráno s východem slunce vstáváme. Posnídáme a balíme věci. Začínám propadat záchvatům šíleného fotografa. Ty barvy, ranní paprsky slunce a hory. To je neskutečné.
Přicházejicí…
Bereme jen to nejnutnější, protože nás čeká dnes celo- denní pochod. Nejprve k přehradám rozdělující jezera Wassefallboden a Mooserboden. Vyrážíme tedy kolem osmé na pochod. Cesta vede kolem již zmiňované chaty u které spíme. Poté dál až k zdejší raritě v podobě „plošiny“ která vyzvedává autobus do horních partií hor, kde jsou přehrady. Kdo si chce cestu (cca 6 hodin) ukrátit, může jet autobusem. Chceme si to ale vyjít pěkně pěšky.
Panorama
Panorama – chata Heinrich Schwaiger Haus 2802 m.n.m. a jezera
Cesta nahoru vede podél již zmiňované plošiny, kde nás potká první prudší stoupání cca na hodinu a půl. Nic náročného. Po cestě už definitivně propadám šílenství s okem nalepeným na hledáčku Nikonu. Zase se mi stalo, že jsem víc fotograf než horolezec. Pořád se to ve mně pere. Pořád si říkám, že jsem horolezec a prostě rád fotím. No a najednou takovéhle úžasné podpásovky a tyto otázky jsou bezpředmětné. Ty barvy…
Panorama jezera Mooserboden a Wasserfallboden
Podél plošiny tedy vystoupíme až na silnici, která vede kolem přehrad. Silnice vede skrze několik až 2km dlouhých tunelů. My ale raději jdeme po značené cestě okolo nich. Příjemná cesta okolo vodní hladiny, občas přes nějaký ten ledový kousek starého sněhu a místy zajištěná fixním ocelovým lanem.
Teď už nás čeká pouze cca 2,5 hodinový pochod k vrchní přehradě Mooserboden. Zdá se blízko, když na ní koukáte, ale odrazuje výškou v jaké je. Nemá smysl se ale bát. Cesta je to příjemná a celkem lituju každého, kdo jede busem. Přijde o pěknou podívanou a hezký trek.
Panorama z vrcholku
Podzimní omalovánky
Dorážíme k chatě u vrchní přehrady. Dnes je zavřená. Pro zajímavost Vám dám tip. Když budete šikovní, zjistíte, že závora není zamčená a můžete zdejší část chaty využít jako spací místo před výstupem. A topí zde :)
Po hřebeni k Wiesbachhornu
Pohled na Grossglockner
My máme čas a tak vyrážíme rovnou na výstup k Winterroomu. Cesta sem nám trvala 6 hodin pohodové chůze s přestávkou a spousty focení. Koukám na Wiesbachhorn. Je to nádherný pohled. Hlavně na chatu, která „trčí“ uprostřed stěny na plošině a kde budeme spát.
Pohled na jezero Wasserfallboden
Výstup k chatě Heinrich Schwaiger Haus (2802m) – winterroom
Od přehrady nastoupíme rovnou do kolmého stoupání k vrcholku. Plán je spát ve winterroomu, který je součástí zavřené chaty Heinrich Schwaiger Haus (2802 m). Cesta nahoru vede nezajištěným terénem, klikatou cestou poměrně kolmo vzhůru. Je dost sněhu už v dolních partiích. A tak spíš cestu náznakově místy hledáme, nebo si děláme vlastní. Pro pohodlnost si na zmrzlém sněhu nasazujeme mačky. Lucka je bohužel nemá a tak si ji Míra bere na lano. Ostatní jdeme volně. V ruce držím raději cepín. Cesta není náročná, ale pokud by se Vám to tu rozjelo, je celkem jistá poměrně dlouhá jízda, končící nepříjemným cca 50 metrovým pádem na okraj jezera. „Na druhou stranu jsem uspěchaný při sestupu udělal chybu a přišlápl si kalhoty. Krom roztrhaných kalhot mě čekal kotrmelec a po třech metrech jsem to pohodlně dobrzdil. Tak to zase tak horké s tou jízdou ani na zmrzlém sněhu zde nebude. „ Cestou vzhůru Vás čeká nádherný pohled na obě jezera, které se pomalinku pod Vámi vzdalují. Po cca 1,5 hod stoupání Vás cesta navede na hřeben a ním pomalinku stoupáme k blížící se chatě. Zde je i místy už fixní natažené lano. Spíš sloužící jako opora pro zachycení možného pádu. Zde je sníh už poměrně hluboký a šlapeme si defakto vlastní cestu. To trochu vysiluje. Střídám se v chůzi proto s Lenkou, která nahoru letí jako by to snad byla rovinka. Trochu si pod vousy stěžuju na svojí fyzičku, když za ní běžím. Ostatní trochu zaostávají. Jen přeci Lucce se moc dobře bez maček nejde. My chceme být nahoře co nejdříve a před tmou to tam pro ostatní alespoň roztopit. Pod námi vidíme další tým, který míří k vrcholu. Je jich 9. Jsem zvědaví jak se do wintertoomu psaném pro šest lidí vejdeme.
Sestup
Souhvězdí – labutí
Stausee Wasserfallboden
Kompletně všichni dorážíme za světla. Chatka je příjemná až na fakt, že z topení nebude nic. Komín je beznadějně zavalený sněhem. Veškeré pokusy jak mé, tak moravských kolegů z druhé skupiny, končí kdesi v oblacích štípavého dýmu. Vaříme si venku na vařičích a vzájemně se poznáváme. 14 lidí jde na vrchol a jsou to všechno Češi. No jo no, České Alpy v Rakousku. Měníme vzájemně krom plánů a zážitků i drahocenné pitné pochutiny a uleháme spát. Bez problémů se všichni vlezeme. I když na každé posteli nás spí pět.
Svítání nad Hocheiser 3206 m
Už jen pár kroků
Noc je boží. Spal jsem střídavě asi 3 hodiny a šel jsem ven fotit. Už zase. To se nedá…
Cesta na vrchol
Od chaty vede cesta z leva po fixním jištění (cca 15 metrů) přes skalní hřbet a poté dál. Je hodně sněhu. S Mírou sedím před chatou ještě před západem slunce a koukáme na kuloár za chatou. Je plný sněhu. Vypadá to na sklon okolo 40 stupňů. Míra říká, že to tudy musí jít a tak jakožto zkušenému horolezci mu věříme. Podporuji ho také proto, že se na něj děsně těším. Nástup do něj je hned vedle pádového svahu, pod nímž je ledovec. To bude podívaná.
Ukloněný svah
Ve Winterroomu
Vyrážíme nakonec úplně na lehko. Bereme si na sebe pro jistotu jen sedák a k němu si připínám cepín k odsedce. Na nohou samozřejmě mačky a na hlavu helmu. No a samozřejmě brašnu s foťákem přes rameno (místo druhého objektivu nakládám plechovku piva. Perfektně pasuje). Rozhodli jsme se, že se nebudeme navazovat, už každý z nás něco za sebou má a vyhodnocujeme zdejší terén za dobrý. Lucka nás tu bude ještě společně s dalšíma dvěma účastníkama vedlejší skupiny čekat. Nemá mačky bohužel. A nahoru to jinak nejde. Smekám před ní, že došla až sem. Další dva toho mají už po cestě sem dost.
V kuloáru
Výstup od chaty
Kuloárek je přesně takový jak jsme čekali. Jde se jím perfektně v hlubokém sněhu. Míra dělá stopy a My jdeme za ním. Naši variantu cesty volí i zbytek druhé výpravy. Pohled dolů budí celkem respekt, ale jistota v nohách všechno řeší. Po chvilce se dostáváme na zasněžený hřeben. Je dobré se rozkoukat, kde vlastně přesně pod sněhovou návějí je, ať nejdete moc v pravo. Je tam navátá čepice. To by byl dlouhý let k jezeru kdyby se to utrhlo.
Grosses Wiesbachhorn 3564 m.n.m
Na hřebeni se nám otevírá úžasná podívaná a také konečně vidíme před sebou vrcholovou část Wiesbachhornu. K té se musí po hřebeni dojít. Je to cca na 45 minut chůze nahoru a dolů po hřebeni. Chůze je to snadná až k vrcholovému kopci Wiesbachhornu. Zde vede asi nejlehčí cesta traverzem do prava a poté nahoru po nejvíce ukloněné části (30-35 stupňů si myslím). My volíme cestu rovnou vzhůru trošku exponovanější částí. První část vede po místy holých kamenech. To v mačkách jde hůř. Ale není to nic těžkého. Až za nimi se začne hora zvedat do cca 45 stupňového svahu ve zmrzlém sněhu. To už jdeme po čtyřech. S cepínem se to dá dobře. A se dvěma, což mám i já, to je legrace. Ale po 70 metrech už funíme a je znát únava. Celkem to k vrcholku je asi 90 metrů. Posledních 30 metrů už v malém sklonu.
Trasa výstupu
Zde hrozí celkem nepříjemný pád na ledovec pod námi. Možná doporučím si sebou vzít lano na navázání alespoň na sestup.
Odpočinek z únavy maskuji focením a po chvilce stojím na finálovém hřebínku k vrcholovému kříži.
Za západem slunce
U něj už stojí Míra a čeká na nás. Mám radost z volného výstupu, podávám mu ruku a načínáme pivko. Za 30min doráží Lenka s Lukášem. Ani jsem si neuvědomil, jak rychle jsme běželi. A za nimi postupně dalších šest členů druhé výpravy. „Jeden to otočil na hřebeni.“
Z Wiesbachhornu je úžasná podívaná. Máme úplné azuro. Převyšují nás pouze vrcholky našich dalších cílů a to Grossglockner a Grossvenediger.
Sestup
Dolů je to trochu místy strašidelnější. Asi to je i tím, že dolů nechodím moc rád. Sestupujeme „teď tedy po levé straně“ již zmiňovanou lehčí výstupovou trasou. Místy bojuju s vyzouváním staré mačky. Jakmile sestoupíme na hřeben, je vyhráno. Míra se v tu chvíli rozbíhá a běží až k winterroomu. Heclo mě to a tak to za ním opakuji. Je to celkem sranda, ikdyž se mi povedlo skočit jednou na hřebeni do kapsy a zapadnout skoro po krk ve sněhu. Postupně mě to baví a sestup si po dlouhé době užívám. Kuloár v hlavě plný adrenalinu zbíhám po vyšlapaných stopách také. Je to jako po schodech. Uprostřed potkávám jednoho kolegu z druhé výpravy, který už opravdu nemůže a trochu ho kuloár dostal z rovnováhy v mysli. Probírám se z opojení rychlého sestupu a jdu mu pomáhat jak na to. Spíš jde o hecování a zlepšení nálady. Zasmějeme se a pomalinku se pouští dál. Posílá mě, ať jdu napřed, že to zvládne. Seběhnu dolů k chatě. Tady už čeká Míra s Luckou. Ptá se mě proč tak běžím. Uznání za to, že jsem teda jako taky adrenalinový fanoušek se mění ve zjištění, že už opravdu potřeboval na záchod. Tak jsem alespoň rychle dole.
Počkáme na Lenku s Lukášem, kteří na rozdíl ode mě si sestup užívají s fotákem. O to jsem se připravil a trochu mě to mrzí. Přeci proč spěchat, když nemusím.
Pobalíme věci a sestupujeme dolů. Cesta na vrchol a zpět trvala celkem 3,5 hodiny. Plus kochání se skoro hodinu na vrcholku. Sestup od chaty je už jen 1,5 hodiny trvající rutina s krosnou na zádech. Kolem třetí hodiny jsme u přehrady a jdeme rovnou dolů až k autu. Protože už není moc času, rozhodujeme se, ulehčit si cestu skrze tunely. Opravdu je to ulehčení, ale místy je to skličující a dlouhá monotónní podívaná na stále stejný záběr kapající vody, vykopaný vápencový tunel a blikající světla. Po tmě scházíme podél plošiny až k autu. Dorážíme v 21:00 hod a máme toho dnes už dost. Akorát na jídlo a drobnou oslavu s vínem.
Konec cesty z nádherného kopce …
Informace v kostce
– Startovací stanice je parkoviště u hotelu Kesselfall – Alpenhaus (bezplatné parkování)
– Cesta k přehradě Mooserboden trvá pěšky 6 hodin (možnost spaní zde)
– Výstup k chatě Heinrich Schwaiger Haus (2802m) – 2 – 3 hodiny.
– Výstup na vrchol a sestup je na 4 hodiny
– Sestup od winterroomu až k hotelu Kesselfall – Alpenhaus je na 7 hodin.
Vybavení
– Mačky a cepín nutné
– Krátké lano na navázání výhodou
– Při malém množství sněhu je vhodný ferratový set na zdolání fixní části cesty od chaty Heinrich Schwaiger Haus (nešli jsme)
– Sedák
– Jištění není potřeba žádné
– Přilba se hodí
– Dostatek VODY (popřípadě vařič – sněhu je tu dost) – poslední možnost dobrat tekoucí vodu je u přehrady Mooseboden. Zde na levém břehu vytéká potůček do jezera a dá se doplnit zásoba.
Obtížnost
– Místy ve vrcholové části sklon 30-45 stupňů.
– Obtížnost se bude značně lišit s množstvím sněhu.
– Nepodcenit sestup
– Pořád se jedná o kopec, který bych doporučil začínajícím. Ale jistota chůze v mačkách a znalost pohybu alespoň z nižších hor nutná.
Super report, pěkné fotky!