Kurňa! Celý týden v Alpách azůro, a když máme vyrazit za dobrodružstvím my, tak začne předpověď bláznit s mlhou a sněžením! Středeční předpověď je celkem jasná a loučíme se s vidinou alpských velikánů obalených tak nedostatkovým zbožím, jakým je v dnešní době sníh. Až čtvrteční juknutí na web vzkřísí kapku naděje. Není to žádná sláva, ale snad by to šlo. Někteří sice dostávají svým jménům a měknou….ale zdravé jádro dvou skialpových nadšenců zůstává a věří, že předpověď vyjde.
Po dlouhé noční jízdě nás probere ze snění sněžný pluh. Vyhrnuje čerstvou nadílku těsně kolem našeho stanu a my jen trneme hrůzou, kdy skončíme taky na hromadě. Rychle zevnitř oklepáváme ze stanu sníh, jen ať jsme vidět. Rosničky slibovaly na noc deset čísel nového sněhu, ale ve skutečnosti jsou to tak tři. Drobně sněží, ale dohlednost je celkem dobrá. Posilujeme naše odhodlání rychlou snídaní a hurá do kopce k našemu dnešnímu cíli. Winterraum na Hanauer hutte (1920 m) už na nás čeká. Cesta není nijak zvlášť obtížná a není kam spěchat, takže se trochu vlečeme. Sněhu tedy moc není …
Wintráč je luxusní, nově postavený a monstrózních rozměrů. Společenská místnost s kuchyní, veliká chodba a ložnice pro 16 nocležníků. Možná ten suchý záchod mohli vyřešit jinak, smrádek se z něho line kvalitní. Nejsme tu samozřejmě sami, do večera se kapacita skoro naplní. Zítra už má být počasí dobré, sněhu do 2 cm a během dne se má oblačnost roztrhat.
Jak už to tak poslední dobou bývá, předpověď nevyšla. Jakože vůbec! Přes noc 15 cm nového a pořád sněží. Viditelnost nic moc, tak se rozhodujeme pro tůru na Kogelseespitze (2647 m). Zdá se nám nejlehčí z těch variant, které jsme měli připravené. A taky už tím směrem vyrazila skupinka Rakušáků, takže snad bude prošlápnutá stopa.
Oni ale šli naším směrem jen kousek. Tudíž konec pohodlnosti, prošlapujeme a poznáváme nám neznámý terén pěkně sami. S občasnou kontrolou dle GPS trefujeme správnou cestu. Ovšem stačí chvilka nepozornosti v bílém mléku a jsme někde, kde být nechceme. Dost nepříjemně traverzujeme na správnou výstupovou trasu. Pod námi tušíme skalky vystupující z prudkého svahu. Tady bych uklouznout nechtěl. A že k tomu občas je dost blízko. Sněhu pořád přibývá a podkladový sníh je hodně tvrdý. Haršajzny jako správní začátečníci nemáme, lyže v prudkém svahu pořád ustřelují. Dostáváme se sice dle GPS na správnou cestu, ale dnešní sen o vrcholu se začíná vytrácet. Podmínky jsou pořád stejné, často sjedeme i s novým sněhem třeba dva metry zpět dolů. A taky výška už je znát, funíme jak opice.
Hlasy! Jo, nepleteme se, slyšeli jsme je oba. Za chvíli už vidíme naše pronásledovatele. Potkáváme se v sedle Gufelseejöchl (2355 m). Svačina, skrz mraky vykukující sluníčko a hlavně společnost evidentně zkušenějších parťáků nám zvedá morálku. Vrchol vystupující z mraků se rázem zdá být blízko. A protože oni jsou rychlejší než my, není k zahození ani vyšlápnutá stopa. Nahoře vrcholové foto a trochu bojácné pohledy, kudy že to dolů. Zkušenější to s úsměvem berou přímo. Tak jo, pojedeme to taky! Pruďák se skálami, ale ono to nějak půjde.
Sjezd z Kogelseespitze
Ale je prostě málo sněhu. Nový prašan, kterého je tu místy nafoukáno už kolem půl metru, úspěšně zakryl vystupující kamení a to se ukazuje jako největší problém. Zánovní lyže zakusují chuť místního kamení. Naštěstí je to jen kousek, pak následuje excelentní sjezd v prašanu. I sluníčko nám na něj chvíli krásně svítí. Nezbývá než citovat kámoše „Ty vole, dobrý porno…a v prašanu!“ Dokonce i šrámy na lyžích tolik nebolí, zacelují je nádherné zážitky.
Další den má být pěkně, takže ráno vstáváme brzy. Musíme stihnout tůru, sjezd na parkáč a cestu domů… Plán je ambiciózní. Chceme obejít celou pyramidu krásného vrcholu Dremelspitze (2733 m). Něco málo přes noc ještě připadlo a pěkně fučí, ale slibované azůro se opravdu koná. Pěkně v tempu se dostáváme do sedla Westl. Dremelscharte (2425m). Vítr blázní a je fakt kosa. Zjišťuji, že teploměr na hodinkách je jen do -10C. Vypadá to, že bude někde kolem -12C a vzhledem k větru se pocitovka blíží magickým -20C.
Z minulé výpravy vím, jak vypadá žlab, kterým bychom měli sjíždět. A mám z něj obavy, zespoda vypadl dost drsně. Ovšem po včerejšku máme sebevědomí, takže si sjezd užíváme.
Ač to tak nevypadlo, žlab je dostatečně široký na rychlé obloučky a kamenům se dá vyhnout. Boží zážitek, adrenalin teče proudem! Sjíždíme k Steinsee (2230m), které se dá jen tušit pod sněhovým příkrovem.
Odtud je to zase stoupák. Ale jde to dobře, fakt jsme se dnes potkali s formou. Sedlo Hintere Dremelscharte (2490m) je na skálu vyfoukané, dáváme rychlou sváču a hurá na další sjezd. Tady už to není taková paráda, žlab je úzký a hodně vyfoukaný na tvrdý podklad. Musíme opatrně. A hlavně cesta dál nevypadá nic moc. Musíme hledat ideální směr, který často narušují napůl odhalená kamenná pole. A ještě ke všemu se musí kousek do kopce, abychom se dostali k další části sjezdu. Zvládáme to bez pásů, ale je to makačka. Pak už je to zase paráda, krájíme oblouky jak čerstvý chleba a za chvíli jsme na chatě.
Rychle balíme a házíme do sebe oběd. Je jasné, že sjezd od chaty nebude zadarmo. Je hodně prudký, kolem potoka a v kleči. Máme z něho spíš obavy, než že by jsme se těšili.
Snažíme se překročit potok hned v horní části sjezdu a vyplácí se to. Následuje hodně technický sjezd v kleči a dále po cestě. Jejda, ona je to fakt zábava. Spousta skoků, rychlých změn směru, užíváme si to. Kdo by to řekl! To bylo ale parádních pár dní!