Marmolada di Penia (3.340) – ferratou od severu

Loni jsem měl už po krk práce a rozhodl se vyrazit někam do hor. Jelikož nebyl po ruce žádný spolulezec, napadlo mě, že se bych mohl vyrazit na ferraty do Dolomit. Na čtyři dny jsem si naplánoval výstup na Marmoladu di Penia, Civettu a na Moiazzu, kam vede Via ferrata Constatini, prý nejtěžší ferrata v Dolomitech.

První nevýhody sólo akce se projevily již v autě, nicméně po 10 hodinách jízdy pociťuji značné nadšení, když před sebou vidím první vrchol, na nějž se chystám vylézt, a fotím již za jízdy.

V návalu nadšení jsem opomněl, že pod Marmošku dorazím kolem poledne, budu mít za sebou skoro dvanáct hodin řízení a taky žádnou aklimatizaci. Po zvážení situace volím zrychlený postup lanovkou, která mně ušetří 600 výškových metrů celkem nudného šlapání.

Vzhledem k tomu, že se slečna v informacích dušovala, že na vrcholu není kde přespat, vyrážím „na těžko“ vybaven na bivak. Nutno přiznat, že později jsem jí několikráte v duchu i nahlas častoval nevybíravými výrazy, zvláště pak v exponovaných pasážích výstupu.

Nu což, počasí je zatím krásné a z ledovce se rozlévají po okolních skalách lesknoucí se potoky. Volím variantu ferratou ze severu od Lago Fedaia nahoru s očekávaným bivakem na vrcholu a cestou přes ledovec zpět. Mám tedy před sebou něco přes 1.600 výškových metrů na těžko a taky jedno ledové pole před nástupem na ferratu.

Ledovcové potůčky při pohledu ze severu.

Cesta od horní stanice lanovky je relativně přehledná a celkem i značená (mohylkami a barvou) a končí skoro až u ledového pole. Podle mapy by cesta měla vést středem a začátek ferraty by měl být v pravé části.

Nasazuji tedy výbavu a stoupám. Přede mnou se již nějakou dobu probojovává ledem páreček turistů bez maček a s klackem namísto cepínu. Sklon je tu, pravda, mírný, ale místy zahlédnu nějakou tu trhlinu a tak si říkám, že jim asi trochu hrabe.

Nástup na via ferratu je pod žlabem vpravo nahoře.

No comment.

Ferrata je relativně nenáročná, tedy nebýt ledu, tekoucí vody, plného batohu a nadmořské výšky. Někdy kolem čtvrté si začínám klást otázku „co já tady dělám?“, ale když se vyhoupnu na hřeben, je zase veselo. Sestupující VHTčkaři mi naznačují něco ve smyslu, že je trochu pozdě na výstup nahoru, ale já se dnes nehodlám vracet, takže to vyhodnocuji jako v pohodě.

Nepochybnou výhodou pozdního výstupu je to, že kolem páté na hřebeni moc lidí nepotkáte. Vytahuji tedy rukavice na via ferratu a užívám si výhledy na Lago Fedaia, odkud jsem po poledni vyrážel.

Výhled směrem k Lago Fedaia.

Nadmořská výška i nedostatek spánku se začínají pracovat, a tak se musím víc koncentrovat na to, kam šlapu. Na hřebeni se značně ochlazuje, takže si začínám dělat starosti s tím, jaká bude noc. K mému překvapení, není na vrcholu bivak, ale oplechovaná chatka, která je zaplaťpánbůh otevřená. Chatku zatím míjím a „klusám“ k vrcholovému kříži.

Maximální spokojenost (3.340 m n.m.).

Až po vrcholovém fotu začínám řešit ubytování. Příjemným překvapením je, že chatku provozuje sympatický chlapík Alex a uvnitř se kromě „restaurace“ nachází také několik (asi 6 – 8) míst k přespání. Je to tedy jasná volba.

Spolu se mnou se tu usadila skupinka Italů, takže večer následuje družba u vína a na dané poměry luxusní večeře. Nutno podotknout, že sympatie k mé osobě byly podpořeny faktem, že jsem cestou vyhrabal ze sněhu Nokii N72, z níž měl majitel (na fotce druhý zprava) opravdovou radost.

Po diskusi s Alexem se ubezpečuji o tom, že zpáteční cesta přes ledovec bude v pohodě. Cestu prý každoročně vyšlapávají horští vůdci a vedou ji nejbezpečnějšími úseky, kde jsou trhliny nejmenší.

Alex tudy běhá pravidelně nahoru a dolů s plynovými bombami a další výbavou na zádech, a tak si říkám, že to vlastně asi bude trochu nuda. Rozhodnu se stejně vyrazit nejpozději v sedm, kdy slunce do ledovce ještě nepraží a můstky nad trhlinami jsou pevnější.

Alex je skutečný pohodář a taky dobrý kuchař.

Ráno je krásné. Na jižní straně Marmošky je téměř kolmá stěna, takže si člověk připadá trochu jako v nebi. Alex mě zve na snídani a dává mi ještě pár instrukcí. Začátek dne tedy vypadá dobře.

Cesta dolů k ledovci vede nad nepříliš dobře vypadající převějí a potom lehkou ferratkou k trochu větší trhlině. Bůh ví proč, je cesta firnovým polem vyšlapaná přímo v převěji nad skalní hranou. Jdu tedy raději pár metrů od kraje a po chvíli raději nasazuji mačky.

Ledovec z vrchu vypadá vcelku mírumilovně, neboť anoncovaná cesta se mezi trhlinami rýsuje dosti zřetelně. I tak si ale říkám, jestli je dobrý nápad pouštět se tam sólo. Na druhou stranu jsou místní kluci sice tři, ale zato mají jen jeden cepín, takže by jim navázání stejně moc nepomohlo.

Ve střehu tedy vyrážím na ledovec a vcelku snadno jen s pár přeskoky a jedním pádem (nikoli do trhliny) sestupuji až k jeho konci. Chválím přitom sám sebe za to, že jsem nepodcenil výbavu a tak mě ani ten pád moc nezaskočil.

Cesta mezi trhlinami.

Doporučená výbava (až na ten batoh :)

Chvíli po sestupu pod ledovec se zespoda hrnou skupinky turistů, kteří se chystají vylézt „normálkou“ přes ledovec. V tomto představení figurují skupiny navázané po deseti lidech, rodinka, kterou vede snad stokilový taťka, který má k sobě navázanou subtilní manželku a dvě děti a další zajímavé postavy. Ač tedy sám (nebo právě proto), si začínám připadat relativně v bezpečí.

Spěchám v tempu dolů, protože bych se dnes ještě rád vydrápal na Monte Civetta (3.220 m n.m.). Marmošku tedy přenechávám v péči rodinek a organizovaných turistů a vracím se opět lanovkou na parkoviště u jezera.

Marmolada di Penia (3.340 m n.m.) – výstup od Lago Fedaia

• K Lago di Fedaia autem
• Odtud lanovkou k Rifugio Pian dei Fiacconi
• Poté cestou č. 606, která nejdříve mírně klesá, pak traverzuje západním směrem v severním svahu Marmolady a nakonec mírně stoupá jižním směrem a končí u ledového pole.
• V pravé části navazuje ve žlabu ferrata (nástup je až u stěny vpravo od žlabu a je trochu hůře viditelný)
• Ferratou do sedla (Forcella d.Marmolada) a pak na hřeben a pak celkem snadno na vrchol
• Po firnovém poli k sestupové ke krátké ferratě
• Na konci ferraty nástup na ledovec (pozor na trhlinu hned pod ferratou)
• Přes ledovec zpět k Rifugio Pian dei Fiacconi

Časy dle průvodce:

• Horní stanice lanovky – > Vrchol Punta Penia – 4 h (určitě to jde i rychleji, ale spíše na lehko)
• Vrchol Punta Penia (4h) – > Horní stanice lanovky (přes ledovec) – 2 h (myslím, že jsem to dal za hodinu, záleží ale na počasí a aktuálním stavu cesty přes ledovec)

Text a foto: Tomáš Srb