Trénink s Culdou – II.díl

Po motivačním a „filosofickém“ úvodu do tréninku přichazí nyní další díl věnovaný problematice objemu v lezení a organizace celé lezecké sezóny.

Nyní na začátku prosince je ideální doba, dát si takový menší posezóní lezecký odpočinek, alespoň já to tak většinou dělám. Většinou lezu trochu míň a snažím se přebytky energie vybít někde jinde. V Bazéně, na běžkách, snowboardu, nebo ve škole…Většinou se mi ale úplně bez lezení podaří vydržet tak maximálně dva týdny. Tohle je však velice individuální, slyšel jsem i názory, že jakmile jednou člověk vysadí ze zápřahu, přestane trénovat, vypadne z toho, tak se mu pak již nechce třeba ani vracet a stojí ho to hodně úsilí. I to se může stát. Mně osobně však menší posezóní pauza pomáhá. Lezu pak jak utržený ze řetězu .

Zatím se mi nejvíce osvědčilo začínat s tréninkem vždy po novém roce, nebo kolem Vánoc. Rozhodně ne třeba v listopadu. Zima se pak zdá nekonečně dlouhá, všechno se hrozně vleče a neutíká to.Když začnu v lednu, vím, že mám tři měsíce na to, abych soustředěně něco nadřel. Kolem půlky března už je naděje na to zajet třeba do Labáku, nebo někam na „jarní vápno“ a hned je ta zima kratší.

Nyní k problematice objemu a pohybu :

Objemem, jak už jsem uvedl v úvodním článku, je myšleno nalézt co nejvíce metrů, nebo doslova kilometrů. Vytvoří se tím základy kvalitní techniky a přirozeného lezeckého pohybu a hlavně základy lezecké vytrvalosti.

Objemová fáze má také jeden závažný tréninkový dopad na vaše tělo: Lezení na objem jako první období tréninku lezce ( začátečníků především) je charakteristické zpočátku mírnou a střední zátěží. Ta umožňuje tělu postupně si zvyknout na novou zátěž a adaptovat se. Je potřeba si uvědomit, že lezení je sport, který zapojuje úplně nové svaly a hlavně prsty a šlachy na rukách, tedy ty nejmenší kloubky a úpony. Nejednou se mi naskytl pohled na začátečníka zuřivě bouldrujícího na bouldrovce…nohy ve vzduchu, žádný pohyb, jen skřípající a trpící kloubky na prstech. Začínat takto s lezením a s tréninkem, považuji za čistý masochismus.

Smysluplnější je lézt na velké stěně s lanem, nebo boulderovce s většímy chyty a zvolit takovou obtížnost, aby jste ulezli alespoň 25 – 30 kroků ( spíš ale čtyřicet a víc) v kuse. Nebo jinak: jde o to lézt asi s takovým pocitem jako když běžíte lesem mírným poklusem. Pořád běžíte, do kopečka trochu máknete ( pár těžších kroků), z kopečka to jde skoro samo ( lehčí kroky nebo madlo na vyklepání) a máte pocit, že by jste takhle mohli běžet (lézt) celkem dlouho. Odborně se tomu myslím říká lezení v aerobním režimu, neboli aerobní vytrvalost. Ta tvoří základ, na kterém je možné dále stavět.

V praxi to pak vypadá následovně:

Na velké stěně lezu alespoň patnáct cest, které mají v průměru 20 – 25 – 30 kroků. Ve výsledku je to tedy nějakých 500 kroků za jeden zhruba dvou hodinový trénink. To je takový horší standart. Francouzi radí 800 až 1000 kroků za trénink. Pokud jste ale normální lidé a ne mutanti ( kterých je ovšem mezi lezci také pár …  ), budete po patnácti cestách na stěně celkem utahaní. Jestli ne, tak jste buď mutanti a nebo jste lezli moc lehké cesty, příště si naložte trochu víc. Mně osobně myslím pomohlo v začátcích i to, že jsme provozovali na stěně v Novém Boru tzv. „ dvacetiminutovky“ lezli jsme na tope rope křížem krážem po stěně dvacet minut v kuse, třeba dvakrát třikrát za trénink. Obtížnost se pohybovala myslím tak kolem 6- , v té době jsem lezl na vápně cesty kolem 6c.

Jinou možností je lézt na bouldrovce tzv. vytrvalostní kolečka: vymyslíte si na stěnce kolečka o alespoň třiceti krocích a ty pak lezete. Důležité je vymyslet si velkou zásobu koleček a ty pak různě kombinovat , zpestřovat a obměňovat, aby vám z toho po měsíci nehráblo a nepřestalo vás to bavit. Nebo tzv. „ diktovačky“: parťák vám ukazuje na chyty co mate brát a vy se musíte přizpůsobovat jeho výmyslům po dobu alespoň třiceti kroků. To je celkem zábava. Tento trénink jsem praktikoval po příchodu do Ústí nad Labem s tamní lezeckou komunitkou, která mě vzala do party a které bych chtěl touto formou poděkovat. Výsledky tohoto stylu tréninku jsem pocítil hned další sezónu, která začínala na 7a a končila na 7c+.

Stinnou stránkou objemového tréninku je určitá stereotypnost. V ideálním případě je dobré pravidelně obměňovat chyty, vymýšlet nová kolečka, zajet na stěnu jinam. To už chce zase ale čas…Mně osobně také v začátcích dost trápily hnusné bolestivé mozoly na prstech. Ale nutno dodat, že ruce si zvyknou…

Na závěr shrnutí :

• Vydržet zhruba měsíc a půl lézt za trénink kolem 500- ti kroků a neutavit se hned za čtrnáct dní – to znamená zvolit vhodnou obtížnost a četnost tréninků ( 2x týdně, 4x týdně ? ), hlavně si nic neudělat!
• Najít si takový lezecký styl , rytmus, techniku, aby jste dokázali lézt uvolněně, plynule 40 kroků v kuse, vyklepat ve větším chytě, zkoncetrovat se před těžším místem atd…

Vytvoří se tím kvalitní lezecký základ na kterém je možné dále stavět. Techniku doladíte na jaře ve skalách. Na trénink brutální maximálky a „destrukční silové vytvalosti“ je ještě čas.

Hodně úspěchů, zábavy a motivace při nabírání prvních zimních metrů přeje Culda.