BLK 2014 – přechod Šumavy

Poučen ze září v Beskydech, kde jsem letos snědl téměř všechno jídlo již cestou na start a na první občerstvovačku doběhl rychle jen z hladu, v pátek 31. října 2014 plním vestu řádnou náloží jídla. Za chvíli vyrážím na cestu do Boršova nad Vltavou, kde je start 2. ročníku dálkového pochodu Boubín – Libín – Kleť. Ano, jídla jsem měl opravdu dostatek, taky jsem byl připraven, že v noci bude pořádná zima, proto mám na sobě hromadu oblečení, rezervní zabalené na zádech a věrného krátkosrstého ohaře nechávám v teple doma. Vypadám jak pochodující zásobárna pro případ extrémní nouze. Aby ne, čeká mě nejdelší závod mé dosavadní “kariéry“, rovných 103 km Šumavskou krajinou.

 Profil trati 2. ročníku BLK 2014

Až do 21:59:50 neskutečně mrznu i přes všechno to oblečení na sobě. Ale což, to přece vydržím ne?! Co bych se oblékal do dalších vrstev a šetřil energii na trasu? Deset, devět, osm,….aaa však to znáte ;-) Prásk a 120 lidí utíká do tmy s lampiónky na hlavě. Měl bych se šetřit, to nebude půlmaratonek ve stromovce s možností nasednout na 17ctku tramvaj a jet do mekáče. No jo, jenže to světélko vpředu rychle mizí, tak pojďme se kouknout, kam ta cesta vede. Letím s davem jasnou nocí proti proudu chladné Vltavy. Všichni máme mapu, všichni jsme letmo prošli itinerář trasy. Na podobném závodu nejsme poprvé, taky všichni víme, že to jde po červené ještě daleko. Většina z nás má GPS navigaci s nahranou trasou závodu!!! Tak proč sakra stojíme uprostřed pole, koukáme do těch krámů jak trotlové a pak se dereme křovím zpátky na “správnou“ cestu?!

Měsíc se odráží od vodní hladiny a už nás staví první tajná kontrola. Šup nálepku do itineráře a tradá na tu hlášenou kontrolu. Konečně začíná taky nějaké stoupání! Teda rovnou na rozhlednu Kleť. Jak jinak než pod lanovkou. Tak pojď, tohle je přeci oproti Ještědu úplná brnkačka. Proč se mi tedy ten borec přede mnou vzdaluje a ty čelovky za mnou se přibližují? No to proto, že za mnou jsou borci z Podještědí. Těsně pod vrcholkem mě předcházejí Michal s Honzou (tým Květy). A co? Žádné ambice dnes rozhodně nemám, i proto si můžu dovolit ten kopec dolů napálit a ukázat všem záda. Aspoň na chvilku…

Ta asfaltka dolů je krutě dlouhá a po krátké lesní cestě na ni opět navazuje další klenot českého silničního stavitelství, takže po chvíli mě Květy opět dobíhají. Další větší “kufr“ v setmělém lese a náskok na běžce za námi je zase pryč. Přichází zkouška odvahy. Širší potok a přes něj jediná fošna s vytrčenými hřebíky po stranách. Přísahám, že za dne bych to nepřešel :-) Tuto past zkouším jako první. Na druhé straně pak tajně doufám, že budu moci někoho z nejbližších kolegů vyfotit po pás v ledovém potoce a postovat to kamarádsky na FB. Bohužel, za tuto škodolibost se mi odvděčil elektrický ohradník na dalším rozcestí.

Následující část cesty shrnu jen takto: Honza za to vzal a Michal zůstal semnou na kus řeči. Dost se běží, což se mi moc nelíbí :-( Zpomaluji. Počáteční minimální motivace do závodu mizí úplně. Vypadá to, že si to dneska chci jen dojít do konce. Jo a “Kufr sem, kufr tam…“ Takhle to šlo až do seběhu na Prachatice….

Zase je to kus lesem, takže něco příjemnějšího pro nohy. Rozbíháme se podle GPS a najednou jsme opět mimo trasu. Chvilku tápání a jsme zpět na modré, jenže Michalova GPS ukazuje jinou trasu než moje GPS. Cože?! OK, tak zpátky k papírové mapě. Na další tajné kontrole nacházíme běžce, v protisměru, který nám sděluje, že GPS vede do Pr***…achatic a máme se řídit podle mapy v itineráři. Chvilka dezorientace a nacházíme správnou cestu.

Nad Prachaticemi nás dobíhá Honza, ano ten co běžel tolik dopředu. I on měl staženou stejnou trasu do navigace jako já. Stoupáme v 5 lidech na Libín. Zrovna vychází slunce, no to je paráda, už ale, abychom byli nahoře. Z Libína konečně začalo to správné trailové prostředí. Kořeny, kameny, bahno, potoky……a zase asfalt :-( Za světla je pak vidět opravdová krása Šumavy! Nejhezčí částí je hrádek Hus. Snažím se držet borců přede mnou, co to dá. Blíží se seběh do Volar. Tady už dost zaostávám, ale na občerstvovačce v místní hasičárně všechny doháním.

 Ranní pohled na Volary

Před námi je poslední 25 km přes Boubín. Nechávám kluky svému osudu a sděluju jim, ať na mě nečekají. Jsou už přeci dospělí a do cíle trefí sami ;-) Mám totiž hroznou chuť si to závěrečné drama protrpět sám. S trochu zpoždění vybíhám na cestu. Po 10 metrech zanechávám běhu a přecházím do bolestné chůze. Kolena i kotníky tu asfaltku fakt nemají rádi. Ve vší té bolesti zapomínám dokonce na růžové pilulky poslední záchrany (zpětně toho lituji). Cesta se pozvolna opět zvedá, ale neopouští moc často černý tvrdý povrch.

Z domova dostávám informaci, že jsem 13. a mám zabrat. Ta zpráva mě sice potěšila, ale jakákoliv snaha zabrat trvá cca půl minuty. Každý krok se teď stává utrpením. Motivace do závodu je na nule a chci jen dojít na stý kilometr. Tahle mýtická hranice je mým jediným cílem, proto se hrdě vleču jako slimák za hřibem satanem. Na Bobíku hledám v beznaději kontrolu. Po chvíli si všimnu turistického razítka a s hrdým výrazem lišáka chytráka, jak jsem brilantně nahradil samolepku, jej razím do itineráře. Později zjišťuji, že to není moje prozíravost, ale že to tak je uvedené i v pokynech :-D

Hurá na Boubín (1366 m n. m.). Přibíhám s ohradě a bráně připomínající vstup do Mordoru. Ano to je ono! Legendární Boubínský prales, klenot českých lesů. Nedotknutelné místo, kde padlý strom i pošlá veverka jsou ponecháni nedotknuti svému osudu. Lezu přes vstupní žebřík. Krása světu se již rozevírá přede mnou. Rozhlédnu se a dopadám na černý, rovný a hlavně tvrdý povrch… No počkat?! Kde je pradávný mech? Proč nepřeskakuji jeden kmen za druhým? Šumavo ty krásná, Šumavo ty asfaltová :-(

No nic, jedeme dál. Při heroickém běhu z kopce se dostávám na 12. místo, ve vší slávě se dám opět do chůze, aby mě mohl jiný běžec opět odsunout na 13. místo. No tak dneska to TOP 10 nebude :-D

Na 90 km nastává temná chvíle. Mám neskonalou potřebu závod skončit právě tady. Co na tom, že do cíle je to jen už jen 13 km? Prostě to teď zabalím a hotovo, však letos už jsem si odběhal víc, než bylo v plánu. Kouknu do mapy a zjistím, že nejbližší cesta pryč je ta co vede do cíle :-D Znechuceně se dávám do běhu, protože se mi tady už nechce trávit moc času. V rychlém tempu vybíhám na vrchol Boubín. Turista na vrchu, zděšen mým útrpným výrazem, položil otázku, jak dlouho běžím. „Pane, od pátku od večera a stále tomu utrpení není konec!“
Nejhorší věcí co se může stát v takovém stavu stát je rozcestník s nápisem nádraží Vimperk 14,5 km. Kolik?! Takže jako reálně ještě 16 km do cíle? To jsou ještě 2h lehkého běhu… Proč já vlastně tohle dělám? Je mi to nějak prospěšné? Co mě čeká v cíli?!

Vím, co mě čeká! Poslední zbytky odvahy rozhýbali nohy a valil jsem to dolů. Ambity opět ukazují tu správnou závodní rychlost. Hlídám je jen proto, že se každou chvíli objeví milník, o kterém jsem na začátku roku ani nesnil. A tak se tomu stalo, 1. listopadu léta páně 2014. Po 14 hodinách a 59 minutách se zjevila “Hranice neskutečna´“, rovných 100 kilometrů! Oslavil jsem to mocným řevem a přešel do chůze. Svědkem mi byl jen chalupář se strunovou sekačkou u cesty. No co, taky publikum! ;-)

Celá trasa BLK 2014

Následovali 3 km turistiky po Vimperku, vyčkávání na přechodu pro chodce a konečně finální stoupání k základní škole TGM. U brány sladké překvapení a v budově ovace trailistů, kteří doběhli přede mnou. Všichni už se cpali řízkem a lili do sebe pivo… Odpípl jsem cílový čip po 103 km v čase 15:30:35 nastoupáno +3300m jako 13. v pořadí, poděkoval pořadateli za super zážitek, sbalil nakládanou okurku + lahváče v chodbě a hurá do hajan!

Závěrem

• Jídlo, co jsem nesl na startu, jsem taky donesl do cíle. Občerstvovačky byly super zásobeny!
• Co bolí, to bude bolet až do cíle!
• Šumava je nádherná, ale toho asfaltu všude?!
• K čemu je Vám GPS, když trasa vede jinudy?
• Díky Honzovi a Michalovi za dotažení z Libína do Volar!
• Díky organizátorům! Ten závod jsem si užil!